Zlodějka mysli

Kapitola sedmdesátá šestá

Promnu si oči, abych se ujistila, že vidím dobře. Že já kráva se nezeptala Tiff na číslo. Je vidět, jak Ren zbledl. Těkám pohledem z jednoho na druhého. 

,,Arcture" vyzve mého dozorce Terebell. Tázavě se na něj otočím. Arctur se nadechne a mírně zvedne ruce. V tu ránu se před námi vytvoří jakási opona, která praská a je jako živá. Jsem tak omámená, že mi až po chvilce dojde, že je to elektřina. Jemné nafialovělé světlo vytváří zvláštní atmosféru. ,,Je to pro vaše bezpečí" poznamená čarodějnice a já mám sto chutí na ni zakřičet. Jako kdyby jí šlo o naše bezpečí. Jsou to kecy. Frustrace ve mně vzrůstá. Dusím se. Strachem, vztekem, touhou jim pomoct. Ale netuším jak. Nechci tam jít místo jednoho z nich. Jsem sobecká. Místo, abych se za ně postavila, tak tady sedím a jen tak přihlížím. Propadám té bezmoci. ,,Myslím, že můžeme začít" prohlédnu si mé přátele od hlavy k patě. Mají na sobě to, co v sále. Jestli nacouvají do opony, je po nich. ,,Nebo ještě ne" zlomyslně se ušklíbne. ,,Otázka pro vás. Kdo má výhodu?" přejede po všech pohledem. Zastaví se až u mě. ,,Čtyřicítko" 

,,Ren je ohňonoš, což znamená, že stačí jeden plamen a..." musím se uklidnit. ,,Na druhou stranu Tiff ho může ovládat. Je to dost vyrovnané" vysoukám ze sebe ze všech sil. 

,,Kdo že?" moc dobře ví o kom mluvím. Jenom mě chce podusit. 

,,Kdo bude asi Tiff a kdo asi Ren, když tu máme holku a kluka?" odseknu. ,,Těžká to otázka" moje pusa mluví sama. Teprve, když tohle dořeknu, uvědomím si, co jsem udělala.  Čekám nějaký výbuch, ale přichází jenom rozšíření jejího nechutného úsměvu a Arcturův napjatý pohled. 

,,Přátelé" osloví publikum. Všichni vypadají podezřívavě. Sleduji pohledy mých spoluvězňů. Upírají na mě oči a já se pod tou tíhou necítím dobře. Starost. Slovo, které vystihuje to, co vidím. ,,Příští kolo, tudíž ve čtvrtek, budeme losovat jenom jednoho nepřirozeného. Tady čtyřicítka si vybojovala své zasloužené místo." přemístí svůj pohled zpátky na mě. Otočím se zpět k publiku a teď už tam není starost, ale strach. V tuhle chvíli se nedokážu omluvit. 

,,Už se těším" řeknu a snažím se, abych vyzněla silně. Víc pohnojit už to nemůžu. 

,,Teď už vážně začneme" rozhodne se to přejít. ,,Ty" ukáže na Rena. ,,Tam" ukáže na pravou část arény. Tiff samotné dojde, kam má jít a přesune se do levé části. Rozhlédnu se po jejich dozorcích. Teprve teď mi dojde, že ani nevím, jakého má Tiffany dozorce. Clay stojí a vše napjatě pozoruje. Někdo se dotkne mého ramene a já se polekaně otočím. Úlevně vydechnu, když zjistím, že je to Seb. Dá mi ruku kolem ramen a já se o něj opřu. Arctur mě obdaří zvláštním pohledem, ale já ho ignoruji. 

,,Zvládnou to, uvidíš" pošeptá mi povzbudivě Seb, i když je vidět, jak je napjatý. Nepřesvědčivě trošku kývnu hlavou. Ren a Tiff na sebe koukají. 

,,Začínáme" tleskne Terebell. Oba se pomalu přesouvají do středu hřiště. ,,Přidejte!" rozkáže znuděně. Nic se neděje. Je vidět, že oba nevědí, co mají dělat. ,,Hned nebo máte přímou linku do jámy" 

,,Promiň" slyším, jak Tiff tlumeně špitla. V tu chvíli dá svým schopnostem moc. Ren překvapeně klopýtne a z rukou se mu vymrští oheň. Není to žádný velký plamen, ale i tak by dokázal pořádně popálit. Tiff ale stihne na poslední chvíli uskočit a oheň se jí vyhne. V místnosti je cítit štiplavý pach spáleniny. Stisknu Sebovi ruku. Ren pořád couvá a Tiff jde za ním. Když už nemá kam couvat, vypustí z dlaní opět plameny. Obkrouží Tiffany kolem dokola. Uzavřený kruh, ze kterého není cesty ven. Neudělal ho moc úzký, aby ji moc nepopálil. Ta se ale nevzdává. Na to, že vypadá jak roztleskávačka, je v ní duše lva. Ren už je viditelně unavený, oslabuje ho svou schopností. Najednou, z ničeho nic, plameny zmizí. Ren klidně stojí a nic nedělá. Zhypnotizovala ho, dojde mi. Dojde k němu. ,,Otoč se a zvedni ruku" rozkáže mu. On tak učiní. ,,Vyhrála jsem" otočí se směrem k Terebell Tiff. ,,Je konec" 

,,To teda není" Ren má na tváři úšklebek. Než se stačí otočit zpátky k němu, Ren pošle směrem k ní ohnivou kouli. Ona se se zaječením skrčí a koule ji o trochu mine. Pár vlasů jí však sežehnul. Zdá se, že si toho všimla. 

,,Počkej" zavrčí. Rozejde se směrem k němu, tentokrát už víc bojovně. 

,,Čekám" Ren posílá jednu kouli za druhou. Přijde mi to jako taková drastičtější koulovaná. Usmála bych se nad tím, ale nemám na to čas. Netrpělivě je pozoruji. Tiff uhýbá a vůbec se nenechává rozhodit. Je vidět, jak moc se soustředí. Ren se ji snaží udržet ve větší vzdálenosti. Tiff se ale prodírá dál. Takhle to trvá dobré tři minuty. Oba jsou zjevně vysílení. Přece jenom, takhle intenzivní používání schopností... Nejsme na to zvyklí. Vidím, jak jedna malá kulička letí vzduchem. Vidím, jak nestačí uhnout. Vidím, jak se rozkládá Tiff na kůži a slyším ji pištět. Složí se na zem a drží si ruku. Je to vřeskot plný bolesti. Zatajím dech. Ren se k ní okamžitě rozeběhne. ,,Tiff! Tiff! Zavolejte někdo doktora!" křičí. Terebell jen nečině přihlíží. 

,,Arcture, zruš stěnu" poručím svému dozorci. Ten na mě udiveně kouká. ,,Hned!" zruší ji, ale vypadá u toho, jak když neví, co dělá. ,,Jdi pro lékaře" řeknu Sebovi a utíkám doprostřed arény. ,,Tiff, to bude dobrý, budeš v pořádku" dojdu k ní a mluvím k ní. Pak uvidím tu spáleninu. Zvedne se mi žaludek. Je popálená až do masa. V tu chvíli k nám přiběhne i Nela. Skloní se k ní.

,,Zlatíčko, bude to dobré, neboj se. Já se o tebe postarám" mluví k ní konejšivě a já si uvědomím, že je to asi její dozorkyně. Úlevně vydechnu. 

,,Promiň, já... Nechtěl jsem... Tiff prosím odpusť mi to" Ren potichu skučí. Zaměřím se na něj. Je z toho opravdu špatný. 

,,Clayi!" zakřičím a rozhlédnu se po svém bratranci. Ten je okamžitě u nás. ,,Odveď ho pryč" ukážu hlavou směrem k Renovi. Zase se skloním k Tiff. ,,Ššš, to bude v pořádku. Ty budeš v pořádku. Hlavně klid" nevím, jestli uklidňuji ji nebo sebe. Asi obě dvě. Někdo mi ťukne na rameno. 

,,My už si ji převezmeme" muži v bílém se skloní k mé kamarádce a já vstanu. Motá se mi hlava a nevím, jestli se udržím na nohou. Přiběhne ke mně můj dozorce. 

,,Pojď, máme jít k nám" vezme mě za ruku. Já ale dál stojím. 

,,Arcture...já nevím..." v tu chvíli upadnu do bezvědomí. 

Strašně moc děkuji za vaši aktivitu! Hrozně mě to těší. Teď týden nic nečekejte. Už ve středu mě to čeká a stres je čím dál větší. Nebudu mít teď na psaní náladu. :) Děkuji za trpělivost, pěkné komentáře, za všechno :) ♥