Zlodějka mysli

Kapitola padesátá šestá

Chci se k němu rozeběhnout, ale něčí ruce mě stáhnou zpátky. Ren si mě měří pobaveným pohledem. 

,,Hou hou, tak hezkej snad zas není ne?" zašeptá mi do ucha, ale mě opustil veškerý humor. Clay. Je tady. Přišel mě zachránit. Přišel mi pomoct. Vím to. Naše pohledy se setkají. Poznal mě. Čarodějnice si nás všechny měří tvrdým pohledem, ale já se soustředím jenom na mého bratrance. 

,,Čtyřicítko?!" Terebell mě osloví a její oslovení mnou projede jako nůž. Trochu zatřesu hlavou, abych se nenechala unést tím oparem bezpečí. Opar bezpečí je pro mě v tuto chvíli Clay. 

,,Jo?" zeptám se jí. Bože. Úplně jsem zapomněla co mám být. Fakt jsem tak blbá nebo to jenom hraju? Při této vzpomínce si vzpomenu na Kraze. To byly jeho první slova. První slova, která jsem v této podzemní kopce slyšela. Tato vzpomínka se mi vryla do paměti. 

,,Co prosím?" kouká na mě svýma havraníma očima. Nevím, co mám odpovědět. Mám sklopit hlavu a omluvit se? Mám se jí postavit? Zvažuji obě varianty. Rozdíl mezi nimi je, že ta první mi může zachránit život a ta druhá mi ho může naopak vzít. Tak nad čím ještě přemýšlím? Nad svou hrdostí. Hrozně moc nechci tu hlavu sklopit. Zabloudím pohledem k Arcturovi. Vím, co chce abych udělala. Žádá mě o to pohledem. Všimnu si, že Clay kouká s otevřenou pusou. Ren do mě nenápadně strčí, abych se zase soustředila. Tady není důležitá moje hrdost. Tady je důležité přežít. Tak proč mi to dělá tak obrovský problém? To jsem opravdu taková egoistka? Teď nemůžu být sobecká. 

,,Omlouvám se, má... má paní" vydechnu a cítím se příšerně. Tohle nejsem já. Ale tady nezáleží na tom, kdo jsem. Tady záleží na tom, jaká musím být. Terebell se zatváří vážně překvapeně. Tohle nečekala. Popravdě já taky ne.

,,No... dobře" vykoktá a měří si mě pochybovačným pohledem. Nevím, která z nás je z toho víc vykolejená. Tohle se nestalo už... Vlastně se to nestalo se to nikdy. 

,,Dobře, to by stačilo. Všichni ke svým dozorcům" Arctur je naštěstí duchapřítomný a na chvíli zastoupí čarodějnici. Všimnu si, jak si Clay odvádí Rena, ale kouká na mě. Lehce se usměju a odvrátím pohled k mému dozorci. ,,Jdeme" zavelí a vede mě z tělocvičny. 

***

,,Můžu se tě zeptat, co si zase prováděla?" Arctur přechází po místnosti sem a tam. Já sedím na gauči a ještě pořád se rozmýšlím, co mu řeknu. ,,Bože, ještě že ses alespoň omluvila" 

,,Hm, ani nevíš, jak těžký to po mě bylo." 

,,Mám to stejně" kývne hlavou na souhlas, že mi rozumí. ,,Ale já to na rozdíl od tebe musím dělat denně. Ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdybys dostala jako dozorce Thubana. Nevím, kterej z vás by dřív skončil v psychiatrický léčebně." přijde blíž ke mně. ,,Uvědomuješ si, doufám, jaký máš štěstí" 

,,Jo" zašeptám tiše a myslím to upřímně. ,,Jo, to vím"

,,Takovýho hezkýho, hodnýho a chytrýho chlapa už jen tak nenajdeš" zasměju se. Od kdy začal být vtipnej? 

,,Tak pane vtipný, potřebovala bych Vám něco říct" vezme skleničku a pomalu z ní upíjí. Kývnutím hlavy mě vyzve, ať mluvím. Zhluboka se nadechnu.

,,Clay je můj bratranec" řeknu a slyším, jak se sklenička roztříštila na malé střípky.