Zlodějka mysli

Kapitola třicátá pátá

,,C...cože?" ptám se zmateně. Jako jak zničit nezničitelného?

,,Slyšela jsi" řekne stroze.

,,Ale vždyť jsem tě uvedla do duchovního šoku, ne nějakého..." v tu chvíli mi to docvakne. On. Včera ty jeho schopnosti. Nebo bylo to vlastně včera? No, každopádně, je asi silnější, než jsem si kdy myslela.

,,Jak je to možné?" pořád nevím.

,,Protože jsi ještě silnější než já. Callo, my dva nejsme nadpřirození, nepřirození nebo normální. My jsme paranormální.  Jsme silnější než příslušníci obou ras. " jeho slova mi vyrazila dech. 

,,Řekni mi konečně co jsi vlastně zač" vyhrknu.

,,Já?" ušklíbne se. ,,No, do teď jsem si myslel, že jsem nejsilnější  "člověk" který existuje." prstama naznačuje úvozovky. ,,Ale ty jsi mě docela rychle přesvědčila, že ne."

,,Co máš za schopnosti?"

,,Blesk" odpoví opět velice stroze.

,,Ale vždyť bleskonoši normálně existují... Ve vesnici jich pár bylo..." přiskočí ke mně tak rychle, že ani nestačím mrknout.

,,Ano. Existují bleskonoši. Stejně tak existují zaříkáváči. Všichni s tímto označením mají dost podobné schopnosti jako my. Přitom jsou o tolik jiní... O tolik slabší..."

,,A jak je možné, že jsme silnější?" hlas se mi láme, kdyby mi nerozuměl, ani se mu nedivím.

,,To právě nevím... A neskutečně mě to ubíjí" hlavu si dal do dlaní a vztekle se tahal za své krátké černé vlasy.

,,Ví o tom Terebell?" ptám se vystrašeně. Hned se za ten tón hlasu v duchu pokárám. Nesmím znít takhle slabě.

,,Ne. Zapřel jsem úplně všechno. Ale něco tuší. Nebude dlouho trvat a příjde na to. Respektive na tebe. O mně už to ví..."

,,Jak to?" řeknu naštvaně. Asi jsem to řekla trochu jinak, než jsem chtěla, protože v jeho tváři se objevilo naštvání, zlost a lítost. Opět bych si za svůj tón nejraději nafackovala.

,,Víš jak jsem tady dlouho? Víš kolika testům jsem se podrobil? Víš co všechno jsem vytrpěl? Ne. Tak na mě s takovýmhle vyčítavým tónem ani nechoď. "

,,Promiň" řeknu. Zadíváme se na sebe. Jsme oba neskutečně překvapení, tím, co jsem řekla.

,,Tak tohle jsem teda vážně nečekal..." usměje se trochu.

,,Nezvykej si. Měla jsem slabou chvilku" řeknu podrážděná jeho vítězným úsměvem. Jeho úsměv se však rozšíří ještě víc a odhalí jeho nádherně bílé rovné zuby. Nevydržím to, a taky se na něj usměji.

,,Za 10 minut máš hodinu s Perézem, měla by ses připravit..." zkazí tuhle hezkou chvilku. Zatnu čelist a odeberu se do koupelny. Nevím, jak dlouho jsem se nekoupala, ale cítím, že už to nutně potřebuji. Však on Peréz počká. Teď už nemám proč být poslušná. Asi za patnáct minut se uráčím vyjít z koupelny. Krásně jsem si zarelaxovala. ,,Ty si koleduješ..." řekne mi Arctur a vezmě mě za ruku a vede mě chodbami až k tělocvičně. ,,Vyřeš si to sama" pošeptá mi zlomyslně do ucha a strčí mě do tělocvičny. Tam už všichni cvičí. Pokud se cvičením dá nazvat to, že se mezi sebou pereme, dokud jeden neupadne tak, že už nemůže vstát. Vidím, jak nějaký kluk surově mlátí nějakou holku na zemi. Peréz jen tak stojí, kouká na mě a samolibě se usmívá. Žádný výprask, vynadání... nic nepřichází. Podívám se na něj zcela zmateně. Najednou ta dívka z posledních sil zvedne hlavu. Tyhle vlasy a oči nevýrazné barvy moc dobře znám.

,,Mio!" vykřiknu a běžím k ní...

Moc moc se děkuju za 3K přečtení! Je to neuvěřitelné! Zároveň se Vám moc omlouvám, že ta kapitola nevyšla minulý týden jak měla. Myslela jsem, že jsem ji vydala, dneska jsem se sem přišla kouknout, a on je to jenom koncept. Takhle vypatlaná můžu být jenom já :D Ještě jednou moc děkuji. Mám Vás moc ráda, moji čtenáři! :)