Zlodějka mysli

Třicet devět

,,Krazi," vydechnu do tíživého ticha. 

Je celý pomlácený, nad krví podlitým okem se mu rýsuje škrábanec, který nevypadá zrovna hezky. Z paže mu odkapává čerstvá krev, která je pravděpodobně z rány po kulce. Má na sobě staré cáry potrhaného oblečení. 

Když ke mně zvedne tmavě hnědé oči plné vyčerpání, musím ze všech sil mrkat, abych potlačila slzy, které se derou na povrch. 

,,Callo," také mě osloví a téměř cítím jeho úlevu. 

Pomalu se k němu přibližuji, Derek je mi v patách. 

,,Našli jsme ho za Vesnicí." prozradí nám Brandon a měří si Kraze nedůvěřivým pohledem. 

Ignoruji ho a udělám posledních pár kroků, které mě od Kraze dělí. Pořád je zavěšený do dvou vojáků, protože by se na svých vlastních nohou asi sám neudržel. 

Vezmu ho za ruku a on ke mně unaveně zvedne pohled. Jakoby za poslední dva týdny zestárl o dvacet let. Vypadá podobně starý jako Brandon, jenže zatím co ten je statný a pořád plný života, Kraz vedle něj vypadá jako stařík, zničený roky dřiny a starostmi. Je menší, než si ho pamatuji. Kleknu si tak, aby se nemusel namáhat zvedat hlavu. 

Teprve teď si uvědomím, že už jsme ve Vesnici dva týdny. Od našeho útěku uběhlo čtrnáct dní a my se pořád v podstatě nehnuli z místa. 

Přejede mi z toho po zádech mráz.

,,Holčičko," zašeptá Kraz a prohlíží si mě skoro jako děda vnučku. ,,Ještě, že jsi v pořádku." 

,,Co se stalo?" mluvím tak tiše, že se to nedá nazvat ani šepotem. Vypadá tak křehce, že se bojím na něj prudčeji dýchnout, aby se nerozsypal. 

On však jenom zavrtí hlavou na znamení, že o tom teď nemůže mluvit. 

Polije mě vlna chladu při myšlence na Arctura. Proč tu není s ním? Nechal ho Kraz na základně? Napadají mě ty nejhorší scénáře toho, co se mu mohlo stát. Hlavou mi víří desítky obrazů zbídačeného Arctura a moje srdce na to reaguje zběsilým bušením. 

,,Přidělte mu domek." můj hlas zní prázdně, ale až neočekávaně autoritativně. Není v něm vřelost ani nic se jí podobající. Na to si až moc uvědomuji skutečnost, že musíme zakročit co nejdříve. 

,,Co když je to nějaký špeh?" zeptá se nade mnou voják, který na Kraze kouká jako na krysu. Je to blonďák s očima zelenýma jako mech. Nemůže mu být více jak dvacet let. Je dobře stavěný, nicméně ani zdaleka nemá tolik svalové hmoty co Derek. 

,,Není," rychle se postavím a zpříma se mu podívám do očí. Hlas mám ostrý jak tisíc nožů, které mi právě probodávají srdce skrz naskrz. 

Nemůžu myslet na nic jiného, než na Arctura. Je mi ze sebe špatně, když se přistihnu, jak si přeji, aby tady teď stál on a ne Kraz. Znechuceně nad sebou ohrnu ret. 

,,Callo, jsi si jistá?" nejistě mě pozoruje Brandon. 

Voják, který drží Kraze, se ošije. Když mu jeho ruka sklouzne z ramene, Kraz bolestně zasténá. 

,,Opatrně," osočím se na vojáka prudce. 

Následně se zase podívám na Brandona, který pořád nervózně přešlapuje na místě. Přeskakuje pohledem ze mě na Kraze a zase zpět. Tak moc bych si přála, aby tu s námi teď byl Shay. Ten by mi věřil. 

,,Není pro nás žádná hrozba." ozve se mi za zády po dlouhé době Derek a spočine svýma rukama na mých ramenou. 

,,Je ze základny," zasyčí tentýž voják, který námi očividně opovrhuje. Vidím, jak by si do Kraze nejraději s chutí kopl. Nechápu jeho nenávist k člověku, kterého nezná.