Zlodějka mysli

Dvacet šest

Nasucho polknu. 

Zahledím se do černých očí a mám pocit, jakoby se mi v břiše roztancovalo hejno motýlů. Obvyklý klid střídá nervozita s úzkostí. Vypadá unaveněji než normálně. Modré kruhy pod očima to více než dokazují. Taky mi přijde, že z toho stresu začíná hubnout.  A to všechno kvůli mně. 

Nedokážu se na něj zlobit. I když mi neříká všechno a pak mi vyčítá, když dělám to samé. Chce mě jenom chránit. 

Opatrně se k němu rozejdu a obejmu ho. 

Na nic se neptám, jen se k němu přitáhnu a poslouchám tlukot jeho srdce. Uleví se mi, když mě k sobě přitiskne ještě víc. 

Chvíli tam jen tak stojíme v objetí a já mám co dělat, aby mi zase nezačaly téct slzy. 

Odstoupím od něj a zhluboka se nadechnu.

Unaveně se usměje a kolem očí se mu udělají vrásky. 

,,Asi bychom si měli promluvit." 

***

Usadili jsme se na sedačku a já mu pověděla o všem, co se mých schopností týká. Nebo alespoň to, co jsem za posledních pár dní zjistila.

,,Arcture?" zeptám se ho, když přemýšlí. 

Vím moc dobře, že by chtěl jeho záda úplně přejít. Ale to se mu nepovede. 

,,Hm?" 

Kouknu se nejistě na Dereka a zase zpět na Arctura.

,,To, co jsem viděla..."

,,Zapomeň na to." jeho hlas je ostrý, ale pohled ke mně nezvedne. 

,,Ne." namítnu také zostra. 

,,Callo..." 

,,Já ti teď pověděla všechno, Arcture." nespouštím z něj pohled. ,,Teď je řada na tobě."

,,Já o tomhle mluvit ale nebudu." utne mě, jakoby se nechumelilo. 

,,Myslím si, že by to možná..." vloží se do toho Derek, ale Arctur ho zastaví jediným pohledem. 

,,Řekl jsem, že ne." 

Prohlédnu si jeho ruce, které opět pokrývají rukavice. Okamžitě se mi vybaví všechny ty jizvy a já ztrápeně přivřu oči. 

S Derekem jsme mu ještě vůbec neřekli o Spencerovi a myslím, že asi bude lepší, když to tak zůstane.

,,Já říkám ano." nevzdávám to. 

,,Callo, momentálně máme větší problém než..." zasekne se. ,,To, co si viděla." 

,,A jakej?" založím si ruce na prsou a opřu se. 

Vydechne a konečně se na mě podívá. ,,Útěk musí proběhnout co nejdřív."

,,Cože?" zvednu se rychle, jakoby mě ten gauč kousl. ,,Proč?"

Také se postaví. ,,Začínají něco tušit." naléhavě gestikuluje. ,,Do týdne musíš utéct."

,,Ne." zavrtím hlavou. ,,Já tě tu nenechám..." 

,,To si piš, že necháš." 

Jeho rozhodnutost mě zarazí. 

,,Ne." znova zavrtím hlavou, neschopná to zpracovat. 

,,Callo, zabijou tě." 

Z jeho slov čiší čiré zoufalství. 

Skoro mi to vyrazí dech. Zůstanu strnutě stát na místě, s pohledem upřeným na Arctura.