Zlodějka mysli

Kapitola sedmdesátá pátá

Je úterý ráno. Jsem strašně nervózní. Za chvíli mě vyzvedne Arctur a zase máme být v sále, kde se bude losovat. Od toho prohlášení jsem odmítla trénovat. Nedokážu někoho zmrzačit tak, aby se nepostavil. Rozhodla jsem se pro to, že prohraju. Nechám se porazit. Teda pokud mě vylosují, což doufám, že ne. 

,,Čtyřicítko?" po zádech mi přeběhne mráz. Serov. Zhluboka se nadechnu a pomalu stočím svoje tělo ke dveřím. Když se moje oči setkají s jeho, ztuhnu. 

,,Ano?" snažím se klidně odpovědět. Rána v rameni se sama rozvibruje. Snažím se skrýt své třesoucí se ruce a tak si je sepnu za zády. 

,,Mám tě odvézt do sálu" ukáže své zuby v zlomyslném úsměvu. 

,,Kde je můj dozorce?" zeptám se podezřívavě a u toho zúžím oči. 

,,Řeší něco s Terebell" nezdá se mi to. Nicméně se zvednu a jdu za ním. Stoupne si vedle dveří a podrží mi je. Zamračím se. Opatrně projdu. I když cestu do sálu už znám sama, nechám ho, ať mě vede. Nesmí pojmout podezření. ,,Víš, čtyřicítko" prohodí cestou tam. Šedivá chodba střídá šedivou. Kývnu na znak, že ho poslouchám. ,,Chtěl jsem, aby tě zařadili ke mně" zapomenu dýchat. Divím se, že jsem ještě vůbec na nohou. Když vidí můj pohled, ušklíbne se. ,,Nedovolili to" prudce se ke mně otočí. ,,Zajímalo by mě proč" nic na to neodpovím a snažím se mu koukat do očí. ,,Nevíš náhodou?" 

,,Netuším" řeknu až příliš rychle a ustoupím o krok. Docela mě překvapilo, že můj hlas je pevný. ,,Přijdeme pozdě" 

,,Máš pravdu" otočí se a zase vyrazí. Nechápu už nic. Normálně by mi za tohle asi jednu napálil a on uznal, že mám pravdu? Mám neblahé tušení, že něco ví. Něco, co já ne. Nahlas polknu a pochoduji za ním. Když dojdeme do sálu, ihned hledám Arctura. K mému štěstí už na nás čeká. Mám co dělat, abych se mu nevrhla kolem krku. 

,,Díky" zní to spíš jako zavrčení než jako poděkování. Arctur mě vezme za ruku a táhne mě do našeho obvyklého rohu. Ještě se otočím a spatřím, jak nás Serov pozoruje. Rychle se otočím zpět. Trochu uvolním své schopnosti a hledám Derekovu mysl. Zase ho cítím někde poblíž. Bohužel, je tu moc lidí a já se zase musím rychle ztlumit. ,,Jsi v pohodě?" tiše se zeptá. 

,,Jo... Teda myslím, že jo" hodí po mně nechápavým pohledem. ,,Pak" kývne hlavou.

,,Dobrý den" Terebell má na sobě rudé šaty, které jakoby značili brzkou budoucnost.  Skousnu si vnitřek tváří. ,,Dnes jsme se tu sešli na první losování" oči jí svítí jako malému dítěti, když vidí lízátko. Chce se mi zvracet. Mávne rukou a nějaký kluk, který vypadá, jako kdyby měsíc nejedl, přinese obrovskou skleněnou kouli, ve které je neskutečně moc papírků. ,,Dnes budu losovat já." tváří se důležitě. Sáhne do koule a dav naprosto utichl. Nikdo nedýchá. Vyloví jeden papírek a mučivě pomalu ho otvírá. Mám chuť na ni zakřičet, ať přidá, ale nějak dneska nemám náladu na to umřít. Konečně ho rozbalí a přečte si ho. Nic neříká. I v této situaci zakroutím očima. 

,,XX-48" oddychnu si, protože tohle číslo neznám a přes dav na určitého člověka nevidím. Arctur natáhne ruku k té mojí, ale po chvíli si to rozmyslí a ruku zase spustí podél těla. Čarodějnice mezitím stihla vytáhnout další papír. Chci se jí pohrabat v mysli. Chci to už vědět. ,,XY-20" těžce se mi dýchá. Ren. Okamžitě se rozhlížím, ale přes dav ho nevidím. ,,Za chvíli v aréně. Vylosovaní se mnou" musím se otočit. Nádech. Výdech. V duchu zakřičet. Nádech. Výdech. 

,,Jsi v pořádku?" zeptá se Arctur, dnes už podruhé. 

,,Ne" 

,,Pojď, jdeme" 

,,Tady je nějaká aréna?" kývne hlavou a táhne mě davem pryč. Jdeme úplně jinými částmi budovy, než jsme do teď chodili. Arctur otevře obrovské dveře a to, co vidím za nimi je neuvěřitelné. Obrovská místnost. Vypadá to tam, jako fotbalový stadion, akorát místo trávy je tam písek. Dost lidí už tam je. Arctur mě zavede do první řady. Sednu si a ztrápeně to celé pozoruji. Za chvíli už tu jsou všichni. Terebell si opět velice důležitě stoupne doprostřed arény. 

,,Přichází XY-20"řekne a publikum zatleská. Ren přijde doprostřed arény k Terebell a stoupne si po jejím boku. Naše pohled se střetnou a já do toho chci vložit veškerou podporu. ,,A teď XX-48" otočím se tím směrem, odkud vychází neznámé číslo. Oči se mi zalijí slzami a já nedokážu nic. 

,,Tiff" šeptnu.