Zlodějka mysli

Kapitola sedmdesátá devátá

Rozhlédnu se kolem sebe. Zastihne mě černobílý svět. Trochu mě to mate, vidět vše v takových smutných barvách. Když uvidím své tělo zkroucené na zemi, vycením zuby. Nikdo neví co se děje. Serov má v očích údiv, Terebell otevřenou pusu. Jenom Artur ví, co se děje. Musím nějak dokázat, co jsem udělala. Chci přejít k mému tělu, ale nohy nějak nechtějí spolupracovat. A tak pomalinku kladu jednu nohu za druhou. Když jsem u něj, oblíznu ho. 

,,Ona... ona ho ovládla" zašeptá nevěřícně Serov. Slyším ho zcela zřetelně, i když je ode mě takový kus. Slyším každý nádech, každý výdech. Cítím naprosto všechno. Od zpocených lidí po zrnko písku. Ani jsem nevěděla, že písek nějak voní. V Derekově světě voní úplně všechno. Je to fascinující. Terebell jde opatrně doprostřed arény. 

,,Čtyřicítko, jestli si to ty, vyštěkni" mám teď skvělou příležitost čarodějnici prokousnout, skoncovat to s ní a přitom na sebe nevzít žádnou vinu. Ale neudělám to. Je na to moc brzo. Nahlas vyštěknu. V tu chvíli se mnou něco silně škubne a já se vracím zpět. Mé tělo leželo v tak nepřirozeném úhlu příliš dlouho a celé mě bolí. Pomalu otevřu oči. Ostré světlo mi je ovšem zase zavře. Přemůžu se, opatrně se posadím a zamžourám. Terebell pořád nemůže odtrhnout oči od, teď už ležícího, vlka. Chytnu se za spánky a ztlumím svou schopnost na minimum. Bolest se trochu zmírní a já vstanu. Pomalu a potichu přejdu k čarodějnici. Když mě za sebou spatří, vylekaně uskočí. 

,,Bububu" utrousím. Sehnu se k Derekovi. Dýchá, ale je v bezvědomí. Pohladím ho po jeho lesklé, černé srsti. ,,Je konec" chci pomalu vstát, ale něco mě chytne za ruku a stáhne zpět na kolena. S překvapením zjistím, že se Derek převtělil a teď mi drtí ruku. 

,,Kočičko, máš kurva páru" zamumlá a zavře oči. Jeho stisk povolí. Vstanu a rychle se od něj vzdálím. I když mě trochu děsí, musím uznat, že má výdrž. Tohle jen tak někdo nezvládne. Včetně mě. Všichni mlčí, nikdo se neopováží něco říct. 

,,A... Arcture" snaží se vzpamatovat Terebell. Můj dozorce k ní přispěchá. 

,,Ano?" 

,,Odveď si ji" nemůže odtrhnout oči z ležícího Dereka. ,,Zavolejte někdo doktory" pořád nepřítomně mluví. Nikdo se však ani nehne. Kdybych věděla, že je to vážné, někoho bych zavolala. Je v podstatě "jenom" v bezvědomí. Nic mu není, vyspí se z toho. Čarodějnice se konečně vzpamatuje. ,,Slyšeli jste?!" pár lidí zamíří směrem k němu a začnou ho ošetřovat. 

,,Ca... čtyřicítko, pojď, jdeme" trhne mi s rukou neurvale a odvádí mě z místnosti. Serov nás pronásleduje pohledem. Nevím, proč se na mě v poslední době tak zaměřil. Mám pocit, že sleduje každý můj krok. A to je mi více než nepříjemné. ,,Callo... to bylo..." řekne mi můj dozorce, jen co zabouchne dveře od pokoje. 

,,Neuvěřitelné. Já vím" řeknu a svalím se do peřin. Skoro okamžitě propadnu vyčerpanosti. 

Zítra zase píšu příjmačky, tak držte palečky prosím ♥