Zlodějka mysli

Kapitola padesátá čtvrtá

Už tři dny mlčím. Vážně. Nepromluvila jsem s ním jediné slůvko. Nevšímám si ho a dělám, že neexistuje. Arcturova frustrace z mé ignorace jeho osoby značně vzrůstá. Ani nevím, kdy s ním hodlám začít mluvit. Včera se mě snažil donutit něco říct. Prosil mě. Jenže mě ještě nepřešlo zklamání. Pořád nechápu jednu věc. Byl schopný kvůli němu riskovat život, když jsme šli za nima do cel. A není schopný riskovat své pohodlí? Pořád mi to vrtá hlavou. Dneska mám mít trénink s Perézem. Budeme mít úplně jiné skupiny podle naší zdatnosti. Doufám, že budu s Renem, protože se ho chci zeptat, u koho teda teď je. Převlíklá stojím přede dveřmi a čekám, až pro mě Arctur příjde, aby mě mohl dovést na trénink. Dveře však otevře Kraz.

,,Ahoj Callo, dneska tě na trénink odvedu já" usměje se na mě mile. Trochu zvednu koutky úst a kývnu hlavou. Jsem na Kraze zvyklá jako na záskok a je nezvyklé, aby mě vodil na tréninky. 

,,Co dělá Arctur tak důležitého?" snažím se neznít jedovatě. Podle toho, jak se zatvářil, tak se mi to asi moc nepovedlo. Kraz zavře dveře a otočí se na mě. 

,,Callo, koukej. Arctur dělá, co může. Teď momentálně zachraňuje Renovi budoucnost. Ani nevíš, kolik ho to stojí úsilí. Tak se laskavě přestaň chovat jak nevychovanej fracek" otevřu pusu v údivu. 

,,Kdyby mi tohle řekl..." 

,,Nemluvíš s ním" odpálkuje mě Kraz. ,,Přijde ti málo, co pro tebe všechno dělá?" když to takhle řekne, zní to vážně špatně. Asi se fakt chovám jako kráva.. Jenže zase na mou obranu, nebyl schopný mi říct, že něco pro Rena dělá a všechno mi zatajil. Jak já mám vědět, že nesedí na zadku a nepřihlíží? Jedna moje část se mu potřebuje omluvit, ale druhá se zase zlobí, že mi něco tajil. Rozdvojená osobnost je zlo. Sklopím oči a zavrtím hlavou. Mohla jsem vyfasovat Russela, Thubana nebo někoho podobného. A já dostala Arctura. Kolikrát už mi dokázal, že je to můj pravý přítel? Nespočetně mnohokrát. A já jsem taková. Jsem moc hrdá na to, abych to přiznala nahlas, ale Kraz už to dál neřeší a vede mě chodbami. 

***

Zase stojím v tréninkové místnosti. Konečně zase začnu něco dělat. Zatím tu jsem sama. No sama, je tu se mnou Peréz. V tváři má kamenný výraz a stojí daleko ode mě. Normálně už by na mě měl nějaké narážky. Normální člověk by to přehlédl, ale já vím pravdu. Bojí se mě. Musím se sama pro sebe usmát. Neměla bych to dělat. Nesmím to dělat. Ale neovládnu se. Lehce mu do mysli narazím. Jenom ho pošimrám. Cítím, jak se bojí. Střetneme se pohledem.Zatím co on se tváří jako bůh pomsty, já se klidně dívám a lehce se usmívám. Měla bych uhnout. Ale neudělám to. Slyším prásknutí dveří. Ani jeden se nepodíváme. 

,,Callo?" uslyším vedle mě velmi známý hlas. Peréz jakoby najednou zmizel a já se za hlasem otočím a rozeběhnu se k němu. K jedné z nejdůležitějších osob mého života. K Renovi. Skočím mu do náruče a on mě chytí a zatočí se mnou. Začneme se smát a pevně se objímáme. Když se trochu uklidníme, Ren mě pustí na zem a ještě jednou mě pevně obejme. ,,Tolik si mi chyběla" zašeptá a mně se na těle vytvoří husí kůže. 

,,Ty mě víc" usměju se povzbudivě a pustím se ho, i když bych v jeho náručí nejraději zůstala navždy. Vezme mě za ruku a společně se otočíme zpět k realitě.