Zlodějka mysli

Šedesát pět

Ne, ne, ne, ne, ne. Tohle se přece nemohlo stát. 

Zaječím a vrhnu se k Derekovi. Neohlížím se po neznámém střelci. Vůbec mě nezajímá, jestli zastřelí i mě. Je mi to jedno. Středem mého zájmu je černý vlk zhroucený na zemi. Jeho dech, jeho tep, tlukot jeho srdce. Jakákoliv známka toho, že je naživu. Protože pokud se nezvedne, na ničem už záležet nebude. Ne mně. 

,,Dereku!" Snažím se nepropadnout hysterii, ale nedokážu udržet nervy na uzdě. ,,Dereku, Dereku!" 

Shay už se nad ním sklání, ve tváři bílý jako stěna. Freya s Nicholletou zmizely v honu za střelcem, Nela zkameněla na místě a kouká kamsi do dálky. 

Spadnu na kolena těsně vedle vlčího těla. Nohy mám jako z rosolu, celá se neovladatelně třesu. 

,,Okamžitě sem pošlete léčitele!" Zařve Shay, aniž by mluvil na někoho určitého. Prostě počítá s tím, že ho někdo poslechne. 

Očima horečně těkám po černé srsti, hledajíc, kam se kulka zavrtala. Nedovoluji si na něj sahat, abych mu tím neublížila ještě více. Ale každá moje část se vzpírá, chce ho zachránit. Jakkoliv mu pomoci. Je to tak silné nutkání, že mi z toho puká srdce. Z té bezmoci se mi svírá hrdlo až lapám po dechu. 

Nemůžu ho ztratit. 

,,Dereku, prosím," zavzlykám do dlaně, neovládajíc se ani trochu. Na vteřinu se jeho černé oči spojí s mými a on tiše zakňučí. Vím, že to není dobré znamení. Derekova bolest se změní v mou. Jako kdybych snad schytala kulku já a umírala tady místo něho. Jak ráda bych si ty role skutečně vyměnila. 

Znovu zavře oči a naposledy zaúpí. Nic dalšího neudělá. Nic dalšího se nestane. 

Prožívám jeden z nejhorších momentů mého života. Všechno, co jsem doposud cítila, se změnilo ve strach. Obrovský a ledový, který mě drtí napadrť. Přijdu si ztracená. Uvědomění, jak moc toho tohohle kluka, vlka, miluju, mnou otřese do morku kostí. Věděla jsem to už dávno předtím, jenže teprve tato chvíle mi ukázala, že cokoliv prožívám, může být vždycky horší, když mi on nebude stát po boku. Nezvládnu to bez něj. 

Mám pocit, že se zadusím. Do plic se mi nedostává vůbec žádný vzduch, nemůžu se uklidnit. Mým tělem otřásají vzlyky, jsem jako v panickém záchvatu. V uších mi neodbytně zvoní, rty mám otevřené, ale nic z nich nevychází. 

,,Hej!" Okřikne mě Shay nečekaně ostře. Sám má tvář staženou strachem, ale pokouší se zachovat si chladnou hlavu. Na rozdíl ode mě. ,,Uklidni se, Cal."

Zvednu k němu oči plné slz. ,,Já... já..." 

,,Přežije to," přeruší moje koktání, ale nezní vůbec, jakoby to byl důvod ke klidu. Místo toho si dál pohledem měří jeho černou srst. ,,Kulka ho zasáhla do boku, přežije to." Netrpělivě se rozhlédne po nadpřirozených, kteří také panikaří. ,,Pokud se teda dostaví nějací ti léčitelé!" 

Neodvažuji se pohnout nebo vydat jakýkoliv zvuk. Jsem jako omráčená, nevím, jestli tomu můžu věřit. Ale potom se pozorněji podívám na jeho čumák. Lehce se třese. Stále dýchá. 

,,Dereku," zakňourám už po sté jeho jméno a něžně ho pohladím mezi očima. Rozechvějí se mu víčka, jak se snaží otevřít oči, ale nakonec je nechá zavřené. 

,,Cal, napoj se na éter," poručí mi příkře Shay. Takového ho vůbec neznám. Tón, kterým se mnou mluví, se mu nepodobá. Když s ním spojím pohled, uvidím příčinu. ,,Tohle totiž nezvládnu sám." 

Z rozbouřeného davu se vynoří žena. Nijak se neodlišuje od ostatních nadpřirozených, ale její povytažené rukávy a natažené ruce naznačují, že pomoc přišla.