Zlodějka mysli

Kapitola třicátá třetí

Mám chuť něčím hodit. Potřebovala bych se nějak vyvztekat. Trénink. Potřebuju trénink.

,,Arcture?" zavolám na něj v našem pokoji. Nečekám na odpověď. ,,Nepůjdeme trénovat?" Nakoukla jsem k němu do ložnice. Soudě podle jeho pohledu jsem poznala že nechce, ale asi když viděl ten můj  pohled, neochotně přikývl.

,,Za pět minut v tělocvičně"

***

,,Zkus mě ovládnout"

,,Snažím se" vrčím. Už půl hodiny se o to snažím, ale prostě mi to nejde.

,,Počkej tady za chvíli jsem zpátky" usadím se na žiněnku a protahuju se. Najednou dveřmi prochází nějaký kluk. Podle toho jak vypadá, bych řekla, že to bude sluha. Vypadá sice o dost lépe, než někteří sluhové tady, ale stejně bych řekla, že příděl jídla denně navíc by mu neuškodil. ,,Ovládni jeho" tak zní první věta Arctura.

,,Děláš si legraci?" vypálím na něj, i když na jeho očích vidím, že to žádná legrace není. ,,Nikdy"

,,To byl rozkaz"

,,Odkdy poslouchám rozkazy?" to ho umlčelo. Terebell jsem poslouchala, protože jsem musela. Ale já nebudu riskovat život nějakého chlapce, kvůli tomu, že potřebuju trénovat.

,,Callo, udělej to, co ti říkám. A udělej to hned " nekouká na mě zrovna hezky.

,,Zapomeň" odseknu.

,,Jak chceš" zamumlá si pro sebe. Kolem prstů se mu roztančí jiskry. Otevřu udiveně pusu. Vyšle je směrem ke mě. Není to nic, z čeho bych se složila, ale je to teda nanejvýš nepříjemné. Jako kdybych strčila prsty do zásuvky. Projede mnou elektrický proud.  Podráždí mi každý nerv. Trhnu sebou dozadu. Prudce dýchám. ,,Udělej to" jsme od sebe jenom pár centimetrů.

,,Ne" může to do mě pustit kolikrát chce, já se toho kluka nezmocním. Vidím, jak mu dochází trpělivost.

,,Jak chceš něco podniknout, když se bojíš své schopnosti?" zeptá se mě. ,,Jak chceš přemoct Terebell, jak chceš zachránit Miu?" teď už jsme od sebe pár milimetrů. ,,Řekni mi, Callo, jak ?"  šeptá a mě z toho přeběhne mráz po zádech. Nejhorší na tom je, že má pravdu. A oba to moc dobře víme. ,,Nemusíš mu ublížit." Roztřeseně od něj odstoupím. Mám pocit, že se každou vteřinou zhroutím. Ale stejně mě napadne, že teď ode mě útok nečeká. Z posledních sil vytřelím proti němu vystřelím. Moje myšlenka se potvrdila. Nečekal to. Opět vidím vrtvy. Ale jinak je tu všude ticho a tma. Nemám moc čas nad tím přemýšlet. Zatlačím seč můžu na vrstvy. Pak upadnu do temnoty.

Moc moc se omlouvám za takovou dlouhou pauzu. Nebudu se vymlouvat. Neměla jsem nápad a ani se mi nechtělo. A nechci nic slibovat, protože opravdu nevím, jak moc budu vydávat. Moc děkuju těm, kteří na mě nezanevřeli. Tady máte další díl! :)