Zlodějka mysli

Čtyřicet čtyři

Když jsem za sebou zavřela dveře od naší chatky, pořád mnou projížděly vlny euforie. Zvládla jsem to. Dala jsem lidem alespoň kapku odhodlání. A při troše štěstí i důvěry ve mě. 

Užívám si tu chvilku ticha a radosti, když někdo zaťuká na dveře, o které jsem opřená zády. 

Paráda, takže asi tak minuta soukromí. 

S napůl otráveným, napůl zvědavým povzdechnutím vezmu za kliku. Sluníčko mi zasvítí do očí a já si musím stínit rukou, abych na dotyčného viděla. Když zaznamenám Spencera, koutky úst se mi zvednou do potěšeného úsměvu. 

Zazubí se na mě a ve tvářích se mu udělají ty jeho roztomilé ďolíčky. ,,Čau, Cal." 

Usměji se ještě zářivěji a jemu to jako odpověď očividně stačí. Rukou mu pokynu, aby šel dál. 

,,Není tu čirou náhodou už ten vlčák?" nahlédne nedůvěřivě do chodby. 

Potlačím touhu ho nakopnout. ,,Není." 

,,Výborně," pochvaluje si. ,,Stihl jsem to." 

,,Mimochodem, mezi vlčákem a vlkem je značnej rozdíl," podotknu, když za ním zabouchnu. 

,,Jo, vlčáci se očkujou proti vzteklině," rozhlíží se okolo sebe. ,,Což by mělo bejt povinný i..." 

,,Mlč už, prosím tě," zatlačím mu do zad, aby přidal a potlačuji smích. 

Uvolněně se svalí na gauč. 

,,Co vůbec potřebuješ?" zeptám se a ramenem se opřu o rám dveří. 

Spojí se mnou pohled a já zase začínám tát. ,,Jsem tě chtěl prostě vidět." usměje se ostýchavě. ,,Poslední dobou toho máš hodně, takže tě vídám pomálu." Pokrčí rameny. 

Nevím, co se to se mnou děje. Když se na Spencera kouknu, prostupuje mnou příjemné teplo, které se nepodobá ničemu jinému, co jsem doposud zažila. 

,,Děkuju za ten dnešek," zašeptám. 

,,Nemáš za co," mávne nad tím rukou. 

,,Ale mám," semknu rty do tenké linky. ,,Jsem strašně ráda..." zaseknu se a zabloudím pohledem směrem k oknu. ,,Jsem strašně ráda, žes tam pro mě byl." 

,,Vždycky, Cal," ukáže své sněhově bílé zuby a mně se v břiše rozletí motýli. 

No tak, Callo, uklidni se. Tohle vůbec nejsi ty. 

Ztěžka polknu a nakrčím obočí. 

,,Chceš si přisednout?" poklepe na místo vedle sebe. 

Váhavě se rozhlédnu okolo sebe. Nakonec jenom kývnu a tiše se přesunu k němu.

,,Co se děje?" pozná to na mně a starostlivě se mi zadívá do očí.

Cloumají mnou pochybnosti. Nerozumím svým citům a štve mě, že to nemám pod kontrolou. Jako by se mi srdce trhalo na dva kusy a já se je mermomocí snažila držet u sebe. 

Uvědomuji si Spencerovu přítomnost více, než je zdrávo. 

Zatnu pěsti a téměř okamžitě ucítím bolest, jak se mi nehty zaryly do dlaně. 

Světle modré oči jsou plné otazníků, na které sama neznám odpověď. Odevzdaně zavrtím hlavou a frustrovaně si prohrábnu rukou své černé vlasy. 

,,Když jsme teď chvíli sami..." změní téma, když pozná, že se o tom nechci bavit. ,,Nemohla bys mi konečně prozradit, co se to tady děje? Proč na mě všichni koukají skrz prsty?"