Zlodějka mysli

Šestnáct

V sedm kráčím chodbou po boku velkého černého vlka. 

Vždy, když se nějaký voják hne, zavrčí na něj a vycení zuby. Je naježený a chodí po chodbách stejně nerad, jako já. 

Muži v zeleném jsou zase očividně nervózní z nás. Ruku mají připravenou na zbrani, očima těkají mezi námi. 

Je dobré vědět, že se nás vojáci určitým způsobem bojí. Mají proč. 

S Derekem tvoříme dost mimořádný tým, pokud se tomu tak dá říkat. Je to jako na horské dráze. Dokážeme na sebe křičet, ale když je potřeba, dokážeme se také ochránit. Tak nějak u něj vím, že i kdybych udělala sebevětší průser, on tu vždycky bude.  

Cesta nám trvá celkem dlouho. Tiše jdeme vedle sebe, oba napružení.

Když uvidím dveře od umýváren, přidám do kroku. Jsme tu očividně první, což se mi hodí. 

Jakmile spatřím ty nezaměnitelné modré oči, srdce mi poskočí nedočkavostí. Voják mě očividně také poznal, protože změní pohled. Z neproniknutelného se stane vstřícný. 

Plán už jsem měla přesně vymyšlený asi v půl sedmé, takže podle něj hodlám postupovat. 

Plácnu se do čela. 

Vysloužím si tím nechápavý pohled jak vlka, tak vojáka. 

,,Dereku? Já jsem úplně pitomá." začnu to na něj hrát. 

Promění se. ,,Řekni mi něco, co nevím." pokrčí rameny, ale oči mu pobaveně svítí.

Zpražím ho pohledem. ,,Nechala jsem si ručník i s věcmi na posteli." 

,,To si děláš srandu." 

Usměji se na něj. ,,A za tvou poznámku mi pro to dojdeš." založím si ruce na prsou. 

,,Nemůžeš tu zůstat sama." usměje se vítězoslavně a to mi moc nehraje do karet. 

Na to jsem vůbec nepomyslela. 

,,Pohlídám ji." ozve se voják s opět nečitelným výrazem. 

Derek si mě majetnicky přivine k sobě a na muže zavrčí. 

Samotnou mě jeho gesto zaskočí. 

S modrookým to však ani nehne. ,,Může tu být i s vojákem." oponuje mu. 

Jsem natlačená na Derekově hrudi a on svůj stisk ještě zesílí. ,,Ne. Ona půjde se mnou." 

,,Dereku," otočím se na něj a lehce se usměji. ,,Já to zvládnu."

,,O tobě nepochybuju." nedůvěřivě namíří svůj pohled na vojáka. 

,,Postarám se o sebe." přesvědčuji ho. 

Povzdechne si. ,,Já vím." 

Pustí mě a ještě se otočí k modrookému. ,,Zkřiv jí vlas a osobně tě zakousnu." upozorní ho poněkud drsným způsobem. 

Muž těžce polkne, ale svůj strach potlačí. Mihne se mu očima jen na sekundu, ale pak opět přijde nicneříkající výraz.

Ačkoliv jsou podobně vysocí, Derek je o něco mohutnější. 

Voják neznatelně kývne.

,,Za chvíli jsem zpátky." 

Promění se ve vlka a uhání chodbou. 

Dojde mi, že jsem celou dobu zadržovala dech. 

Prudce vydechnu.

Rozhlédnu se kolem sebe. Nikde nikdo.