Dvacet osm

2.2K 147 19
                                    

Zoufale se snažím uspořádat své pocity. V tento moment vůbec nevím, co chci. Vážně jsem si nemohla vybrat lepší dobu. 

Jestli se Derek něco dozví o tom, co se tady stalo, tak nejenže na mě bude strašně naštvaný a to zrovna teď opravdu nepotřebujeme, ale asi Spencera roztrhá na kusy. Asi určitě. 

O můj bože. Jako by to teď nebylo dost komplikované. 

Přecházím po místnosti a sama sobě nadávám. Dělám to všechno akorát horší a složitější. 

Můj pohled zase padne na knihovnu. Kniha, kterou jsem pod ní schovala, lehce vykukuje. Přijdu blíž a zasunu ji až ke zdi. Dám si ji na pomyslný seznam věcí, které musím vzít s sebou. 

Cal. 

Pořád mi to zní v hlavě. Ani nevím, proč mě to vždycky tak vykolejí. Nikdy mi tak nikdo neříkal, dokud se neobjevil Shay. Myslím, že mi bylo líp. Netuším, jestli se mi to líbí nebo ne. Zdrobněliny na mě nikdy nebyly. Vždycky jsem byla prostě Calla. 

Teprve teď mi dojde, že jsem se od Spencera vlastně nic nedozvěděla. Nějak na to ani nedošla řeč. 

No, tak to budou Arctur s Derekem určitě moc rádi. Co jim řeknu? 

Myšlenky mi létají hlavou a já si nevím rady s žádnou. Větší zmatek už ve všem mít nemůžu. 

Derek otevře dveře do pokoje a okamžitě nakrčí nos. 

,,Co se děje?" nechápavě se zeptám.

,,Bože, smrdí to tu jako on." 

Uhnu pohledem a začnu si kousat vnitřek tváří. 

,,Tak co, jak to šlo?" snaží se Derek znít normálně, ale je vidět, kolik práce mu to dá.

,,Dobře." zamumlám a ucouvnu před ním. 

,,Callo?" podezřívavě zúží oči.

,,Pomůže nám." podívám se na něj. Černé oči mě hypnotizují. 

,,Vážně?" 

,,Ano." kývnu. 

Něco zabrblá a nezní to zrovna nadšeně. 

,,To jsme přece chtěli." připomenu mu. 

,,Já ne." rychle vyhrkne. ,,Já jsem to chtěl vyřešit jinak, pokud si vzpomínáš." 

Zhluboka se nadechnu a kývnu hlavou. Nějak mi došly síly na to se s ním hádat.

,,Co se děje?" nezdá se mu to a pomalým krokem přejde ke mně. 

Chytne mě za pas a přisune k sobě. Zkoumá mou tvář a já na něj provinile koukám. Mám pocit, jako bych udělala něco zakázaného. 

Rozšíří se mu nozdry a já poznám, že něco zavětřil. 

,,Cítím z tebe jeho pach." probodne mě pohledem. 

Myslím, že se mi na vteřinu zastavilo srdce. O krok od něj odstoupím a v hlavě mi šrotuje. Chci něco říct, ale došly mi slova. 

,,Proč ho cítím? Úplně překrývá tvou přirozenou vůni." 

,,Jak voním já?" vypadne ze mě a doufám, že mi to dá trochu času vymyslet dobrou výmluvu. 

,,Jako velice výrazný jasmín." podezřívavě na mě kouká. ,,Nesnaž se to zamluvit." 

,,Tak asi když jsme seděli vedle sebe na gauči, tak je jasný, že jsme načichli." odseknu a pokrčím rameny. 

Zlodějka mysliKde žijí příběhy. Začni objevovat