Padesát šest

1.7K 120 12
                                    

,,Vítej, čtyřicítko."

Ovane mě závan chladného vzduchu a já se celá otřesu. 

Místnost do které vstoupím je stroze bílá, ale ze světel nad mojí hlavou vychází podivná záře. Je tak nepříjemná, že si rukama musím zaclonit oči a rychle mrkat, abych alespoň něco viděla. 

Pokoj je docela velký, ale jediné, co se v něm nachází, je kovový stůl. Stojí přímo uprostřed, vypadá jako ten u zubaře, akorát na něm neleží žádné hrůzu nahánějící přístroje. Zatím. 

,,Vypadáš překvapeně," znovu se ozve ten hlas a já zapátrám po jeho majiteli. Nikoho však nevidím. Zvuk vychází z malých reproduktorů upevněných na stropě. 

Svraštím obočí a pohledem kloužu z jednoho rohu do druhého. Zahlédnu kameru, která mě svým jedním okem pozoruje. 

Ryan za mými zády udělá krok zpět ke dveřím. 

,,To tady jako budu úplně sama?" Otočím se na něj znepokojeně. 

Nevím, co mě děsí víc. Ryanova přítomnost nebo naprostá samota? 

,,Jo," pokrčí rameny a oči mu padnou na tu samou kameru, na kterou jsem se předtím koukala já. Pak se pobaveně ušklíbne. ,,Nebo se snad bojíš?" 

Posměšně si odfrknu a zavrtím hlavou. ,,Ne." 

Ale pravdou je, že ano. Najednou už mi není tak úplně jedno, co se mnou bude. Když vidím ten kovový stůl, projíždí mnou divné chvění a já si musím silně skousnout tváře, abych v sobě potlačila zaúpění. Nicméně ten pocit pohřbím tak hluboko, jak jen dokážu. Dělám to pro Arctura. Vydržím všechno, jenom když on bude v bezpečí. Nebo alespoň mimo ohrožení života.

Odhodlaně se otočím a udělám další krok do středu místnosti.

,,Hrdinka za všech okolností, že?" Uštěpačně poznamená Ryan a ačkoliv ho nevidím, přesně vím, jak se tváří. 

Ignoruji ho a snažím se setřást ten nepříjemný pocit, který mě provází. Jak to, že se cítím tak nesvá? Jakoby mi moje kůže byla malá a já z ní měla co nejdříve vyskočit. 

,,Ryane, odejdi," vyzve ho hlas, který konečně poznám. Břitký, nesmlouvavý, tvrdý. 

Mluví ke mně Terebell. 

Pohledem těkám po každém rohu a musím se hodně přemáhat, abych potlačila nutkání utéct. S Terebell jsem se nesetkala už dlouho. Všechnu špinavou práci za ni vždy dělal Serov, málokdy se s námi setkávala osobně. Jenom na těch odporných zápasech v aréně, které si tak užívala.

Ona byla vždy mozkem a Serov hrubá síla. Ani se nedivím, že jim to spolu tak jde. Jak by tenhle vztah mohl nefungovat? Terebell má vždy přesně vymyšlené plány, které nemají skulinku a Serov je potom bez přemýšlení zrealizuje. Škoda, že jsou takhle sehraní kvůli tak špatné věci.

Teprve klapnutí dveří a otočení zámku v nich mě vytrhne z transu.

,,Zdravím, Terebell," zadívám se přímo do kamery a nenápadně si utřu zpocené dlaně do kalhot. ,,Už je to nějaká doba, co jsme se neviděli, co?" 

Místností se rozlehne ticho, které nevěstí nic dobrého. Je mi však jasné, že mě za kamerou bedlivě pozoruje. Každý můj nádech, každé moje gesto.

Jenom tahle myšlenka mě popožene k tomu, abych se vzchopila. Ukázat Terebell, že mám strach, že se mi před očima dělají mžitky nebo že pravděpodobně co nevidět omdlím, je to poslední, co bych chtěla. 

Zlodějka mysliOnde histórias criam vida. Descubra agora