Zlodějka mysli

Devatenáct

Když mě Derek vede na trénink, jsem nervóznější než obvykle. Ještě ráno mě Ren popálil a způsobil takové modřiny, že je musím skrývat.

Nebojím se ho. Nicméně z něj mám opravdu divný pocit.

Na druhou stranu jsem ráda, že to udělal. Mám menší výčitky z ukončení našeho vztahu. Kdyby mě miloval, tak by tohle nikdy neudělal.

Derek se promění a zařadí se vedle mě. ,,Jsi v pořádku?" zeptá se mě již po desáté.

,,Proč bych neměla být?" odtuším.

,,Vidím, že nejsi ve své kůži." zašeptá.

,,To je jedno." zamumlám. Otevře pusu, ale já ho předběhnu. ,,Dlouho už jsem neměla trénink."

,,Mám tam zůstat?"

,,Ne." zavrtím hlavou. ,,Už takhle si o mě všichni myslí, že nezvládnu nic bez svých bodyguardů."

,,Kdo to...?"

Povzdechnu si. ,,Prostě ne, Dereku. Nemusíš mě hlídat."

Naštvaně zavrčí, ale víc to nekomentuje.

Stane se z něj vlk a předejde mě.

Ačkoliv tu asi všichni Dereka znají, je lepší, když je ve svém vlčím já. Minimálně, když chodí po chodbách. Vojáci ho nemusí znát a vzhledem k tomu, že mají na zádech nabitou zbraň, bych je moc nepokoušela.

Dveře od tělocvičny hlídají dva vojáci. Když nás uvidí, na chvíli jim spadnou kamenné masky a tvářemi se mihne odpor.

Derek vycení zuby a celý se naježí.

Vojáky to očividně nijak nerozhodí. Nebo alespoň ne na první pohled. Prozradí je ale křečovitý stisk, jakým drží pistoli.

Jakmile vkročíme do tělocvičny, obezře mě známý pach potu.

Všechny pohledy se stočí ke mně.

Tiff vypískne a rozeběhne se ke mně.

,,Jsem tak ráda, že jsi v pořádku." zašeptá, když mě drtí v náručí.

Snažím se nevydat ani hlásku. Kdybych něco řekla, pravděpodobně by ze mě vyšel jen bolestný sten.

Ucítím, jak se na nás namáčklo další tělo.

,,Souhlasím." Sebův hlas se ozve nad mou hlavou.

Chvíli tam jen tak stojíme. Když se od sebe odtáhneme, moje oči se střetnou s Renovými. Na pouhou vteřinu, ale mě to i tak přijde jako věčnost. Ještě ráno jsem ho viděla úplně jinak. Jakoby se za posledních pár hodin změnil. Nebo alespoň v mých očích.

,,Tak já půjdu."

Otočím se na Dereka. Pozoruje mě s nadzvednutým obočím a v očích má otázku, na kterou mu nehodlám dát odpověď.

,,Jasně." odpovím lhostejně a otočím se ke svým přátelům.

Tiff a Seb mě vezmou každý za jednu ruku.

Slyším za mnou tiché zavrčení, ale rozhodnu se ho ignorovat. Stejně jako pohledy od Rena.

Zatnu čelist.

Ray stojí uprostřed místnosti a na rtech má úšklebek. V rohu jsou dvě holky. Vzpomínám si, jak byly ustrašené. Ani nyní nevypadají nějak moc nebojácně, ale alespoň už nekoukají jako štěňata, které někdo vyhodil na ulici. Kluk s hnědými vlasy se nezměnil. Sedí v druhém rohu a hledí si svého. Divím se, že tam chce být. Je tam voják a nevypadá zrovna přátelsky.