Devět

2.3K 199 27
                                    

Hrubě se mnou škubnou, až ztratím rovnováhu. 

,,Opovaž se, Dereku." Terebellin hlas je přísný, přesto v něm není známky vzteku, který znám já. 

Derek i nadále cení zuby. 

,,To platí i u tebe, Arcture." otočí se na mého dozorce. 

Arctur má ruku zatnutou v pěst, ale mlčí. 

,,Co s ní bude?" vysloví Derek otázku, které se obáváme všichni. Za ním se, jako jeho stín, krčí Lee, který vrčí. 

,,Co bys řekl?" 

,,Nehraj si se mnou." prodlouží se mu špičáky. 

,,Do jámy. Abys tam nešel s ní." polije mě studený pot. 

O tomto místu jsem slyšela, ale nikdy jsem ho nebrala jako větší hrozbu. Vždy to bylo jen "to" místo, které mělo vyjadřovat strach.

Derek se chraplavě zasměje. ,,Jsem vůdce mladých vlků. Myslíš, že tě budou poslouchat?" zadívá se jí do očí. ,,Potřebuješ mě víc, než bys chtěla." 

Zlost, která se jí prohnala očima bylo obrovská. 

Poznala jsem, že Derek ví jak na ni. 

Pomalu k ní přejde. Přesně tak, jako predátor ke své kořisti. Vidím vlka uvnitř něj. Jeho nedílnou součást. 

,,Jestli mě potopíš, věz, že ty půjdeš se mnou." výhružně zašeptá těsně u jejího obličeje.  

Terebell hlasitě polkne. 

Přejede mi mráz po zádech. 

Uvědomím si, jak málo toho o tomto místě vím. 

Kdyby jí tohle řekl kterýkoli jiný nadpřirozený, pravděpodobně by nad tím mávla rukou a poslala by ho na smrt. 

Ale já věděla, že tohle není ten případ. 

Ona se ho bojí. 

Ví, že mluví pravdu. A z nějakého neznámého důvodu z toho má opravdu strach. 

,,Jdi za svou smečkou." poručí mu a snaží se vyznít klidně. 

,,Ne. Jdu s vámi." Derek paličatě neuhne pohledem. 

,,Dereku, to, že půjdeš s námi ji nezachrání. Je to jen další vzpurná nepřirozená."

,,Je paranormální." důležitě to zvýrazní. ,,Potřebuješ ji stejně jako mě." 

,,Tak to bych neřekla." mrskne po mně opovrženým pohledem. ,,A nech toho. Prostě se naučí poslouchat." 

Pak přejde k mé osobě a zadívá se mi do očí. ,,Věř, že po tomhle už ani necekneš." zašeptá tak potichu, že to mohl zachytit možná jenom Derek. 

,,Dokud můžu ceknout, tak ti říkám,  že se tě nebojím." snažím se znít hrdě a silně, ale hlas mám slabý. 

Zlomyslně se usměje. ,,Jak myslíš." 

Popostrčím její mysl. 

Úsměv jí ztuhl na rtech. 

Mávne na muže rukou a ti svůj stisk ještě zesílí. 

Syknu bolestí. 

Arctur to nevydrží a vystartuje. 

Jenže než stačí něco udělat, Derek ho zastaví a smutně zakývá hlavou do stran. 

,,Opatrně." neodpustí si Arctur. 

,,Jsem v pořádku." vydoluji ze sebe úsměv. 

Mému chabému pokusu o jeho uklidnění se také usměje. 

Zlodějka mysliWaar verhalen tot leven komen. Ontdek het nu