Čtyřicet osm

2.3K 125 17
                                    

,,Opravdu je to nezbytně nutný?" 

Otočím se na zasmušilého Dereka, který právě na keř ledabyle věší nějaké ozdoby. 

Stojíme na louce a připravujeme všechno na ples. Ačkoliv jsem z toho na začátku nebyla moc nadšená, teď se vážně těším. Doufám, že se při tom alespoň trochu uvolním. Poslední dobou jsem stále strnulá a celá nesvá. Jako kdybych byla vetřelec ve svém vlastním těle. 

Celý týden jsme plánovali nejlepší strategie proti Serovovi, snažili se přeložit co nejvíce ze Superna a já poctivě trénovala. 

Se Shayem jsme začali prozkoumávat všechny vrstvy, které dokážu vidět a ovlivňovat. Když jsem mu řekla, jak jsem se vloupala ke Krazovi, nebyl z toho dvakrát nadšený, přesto mi pomáhá tuhle schopnost dále rozvíjet. Je jedna z nejdůležitějších. Protože pokud dokážu ovládat ostatní, nakonec dokážu ovládnout i sama sebe. Alespoň v to doufám. 

,,Ano," odseknu Derekovi, podrážděná světýlky, které se pořád motají do sebe. Už je rozmotávám asi po sté a pokaždé se najde nějaký uzel. 

Vysloužím si tím zamračený pohled. ,,Nebuď protivná." 

Povzdychnu si a upustím chuchvalec na zem.

Rozhlédnu se po velké louce, která se mi skoro stala osudnou. Kdybych byť na vteřinku zaváhala, už jsem tu vůbec nemusela být. 

Přeběhne mi z toho mráz po zádech. 

Tenkrát jsem vůbec nevěděla co sama se sebou, plácala jsem se ve svých schopnostech na rozhraní bezmoci a vzteku. Byly to časy, kdy jsem ještě nevěděla, jaké peklo mě čeká. Ačkoliv se mi život obrátil naruby, pořád to bylo nic oproti věcem, které se dějí teď. 

Což mě přivádí k dalšímu problému. Kraze stále drží pod zámkem, ačkoliv jim řekl všechno, co mně. Osobně jsem na to dohlédla. Byla jsem s nimi, když vedli výslech. Chtěli po mně, abych mu zatlačila na mysl a on řekl všechno, co ví. Já to ale neudělala. Věřím mu, protože mu věří Arctur. Je momentálně mým jediným spojením s ním a proto ho tak zoufale chci osvobodit. Mohl by být naší věci hodně užitečný.

,,Bože můj, nutně potřebujeme někoho trpělivějšího," zabrblám a znovu se pustím do rozmotávání. 

Najednou ucítím, jak se na mě zezadu přitiskne něčí tělo. Okamžitě poznám Derekovi ruce, když s nimi spočine okolo mého pasu. 

,,Doufám, že jdeš se mnou, kočičko," zašeptá mi do ucha a mně naskočí husí kůže po celém těle. 

,,To teda ještě nevím," provokativně se ušklíbnu. ,,Já mám nápadníků." 

Derek tiše zavrčí a já pevněji stisknu světélka, abych se netřásla. Mám pocit, jakoby mezi námi pulzovala elektřina. Malé jiskřičky, které nedočkavě praskají při každém našem nádechu. 

,,To já právě vím," přitáhne si mě ještě blíž. ,,Ale stejně půjdeš se mnou." 

,,To má být rozkaz?" otočím na něj hlavu a kouknu do temně černých očí. 

,,Spíš konstatování faktu," pokrčí rameny a jedním rychlým pohybem mě k sobě stočí celou. Přerývaně se nadechnu, čímž mu vytvořím na tváři vítězný úsměv. 

,,A co Laura? S tou jít nechceš?" Vyženu mu vítr z plachet a jeho úšklebek rázem pohasne. Neubráním se hořkosti, která prostoupila můj hlas.

,,Ty..." zamračí se na mě a očima těká po celém mém obličeji. ,,Ty si myslíš, že bych chtěl jít s ní?" 

Pokusím se nezúčastněně pokrčit rameny a prsty obkresluji vymyšlené čáry na jeho hrudi. ,,Ona by určitě chtěla." 

Zlodějka mysliWhere stories live. Discover now