Zlodějka mysli

Šedesát jedna

Nejsem si zcela jistá, jestli pořád žiju.

Když od sebe rozlepím má těžká víčka, do očí mě okamžitě udeří paprsek světla a já si se zaúpěním dám před obličej ruce. Držím je tam nějakou chvíli, zatímco se snažím popadnout dech. 

Nic mě nebolí. Nevím, jestli jsem jen natolik otupělá nebo skutečně mrtvá. Nic necítím. Jako bych se vznášela mezi nebem a zemí, jakoby snad kolem mě byla vata, která tlumí všechno ostatní. Všechny vzpomínky, všechny emoce, všechno, co se stalo. 

Zhluboka se nadechnu, pomalu a klidně. A znovu. A znovu. Jako bych snad sebe samu chtěla zkoušet z toho, jestli to ještě zvládnu. Protože nevěřím tomu, že bych to přežila.

Hlavou se mi honí milion zmatených myšlenek jako rozházené puzzle. A já se je zmateně snažím poskládat, aniž bych měla představu, jak má ten obraz ve skutečnosti vypadat.

Pokusím se znovu oči otevřít, tentokrát o poznání opatrněji. První, co spatřím, je bílý strop s pár trhlinami na něm. 

Moje reakce zaskočí i mě. Okamžitě se vymrštím do sedu, celá se klepajíc a srdcem tak bušícím, že mi skoro prorazí hrudní koš. 

Ne, ne, ne, ne. 

Vidění mám rozmazané. Hlava se mi točí tím rychlým pohybem, pravidelné dýchání je tatam. Vyděšeně se snažím zaostřit, ale moje oči odmítají spolupracovat. Mrkám tak zběsile, až mě to bolí. 

Přece nemůžu být na základně.

Jako bych se vrátila o pár měsíců zpět. Do té kopky, do ošetřovny, kde mě přesně tenhle strop tolikrát přivítal. Tam, kde vlastně nikdy nikomu nepomohli. Na místo, kde zemřelo tolik lidí.

Mojí myslí se míhají různé nejhorší vzpomínky. Mia umírající v plamenech, Stuart křičící o pomoc. Jizvy na Arcturových zádech, ledově modré oči Serova. 

Je tohle peklo? Musí být. Peklo mně ušité na míru. 

,,Callo, klid," uslyším vedle sebe povědomý hlas. Moji paniku to však nijak nezmenší. 

Ba naopak. Když ke mně ta rozmazaná šmouha natáhne ruku, ucuknu a promáchnu naprázdno pěstí. Zkusím to znovu a tentokrát se trefím. Neznámý zakleje a silně mi sevře obě zápěstí, čímž mi znemožní se bránit. 

,,Hej!" Ostře po mně vyštěkne. ,,Jsi v bezpečí."

Pokusím se mu vyškubnout, ale marně. Jeho stisk je příliš pevný. A můj mozek zase příliš popletený a vystrašený, než aby mu ta slova uvěřil. Nic jako bezpečí neexistuje. Ne ve světě, ve kterém teď žijeme. Ne v nadpřirozenu. 

Flek začne pomalu nabývat obrysů člověka. Ale já ho stejně nejsem schopna rozpoznat. 

Loktem ho udeřím do nechráněného místa, které, předpokládám, jsou žebra. Následně ho nohou zasáhnu přímo do stehna. Dotyčný vztekle zavrčí, ale nepustí mě. 

Nevzdávám se tak snadno. Najednou mi všechny lekce na základně konečně začnou k něčemu být. Ačkoliv si momentálně přijdu jako strachem ochromené zvíře chycené v kleci, můj mozek začne trochu pracovat. Přestanu kolem sebe afektovaně kopat a raději se pokouším té osobě vykroutit. Škubnu s ní směrem k sobě a vklíním mezi nás svá kolena, která bleskurychle přikrčím tak, aby se moje chodila ocitla na jejím břichu. Následně se do nohou opřu celou svojí vahou ve snaze jí odstrčit. Ale moc platné mi to není, protože stejně jako já se odmítám vzdát, ona odmítá pustit. 

Frustrovaně se oženu a pokusím se neznámého kousnout. On ale za hlasitého klení uhne, aniž by mi údery vracel.

,,Přísahám, že až přijdeš k sobě, tak ti to vrátím."