Zlodějka mysli

Třicet šest

Ani nevím, kdy jsem začala křičet. Utrápený zvuk rezonuje celým mým tělem a já mám pocit, že mi to rozvibrovalo všechny kosti. Zavalí mě čirá hrůza, bolest. Jakoby někdo vzal mé srdce a rozlomil ho na dva bezcenné kousky. Krev mi tuhne v žilách. Po tvářích mi tečou slzy naprostého psychického dna. 

Derek mě stihne zachytit dříve, než se jako hadrová panenka stačím skolit na zem. 

Před očima vidím obličej mámy. Úsměv Tamry. Jiskru v tátových očích. Ani jsem neměla možnost se s nimi rozloučit než jsem vpadla do tohohle světa plného chaosu a utrpení. Prostě jsem se jim vypařila před očima. Doslova a do písmene. Vím, jaký o mě měli strach. A teď už je nikdy neuvidím. Nebyli jsme ani zdaleka dokonalá rodina. Já se dost často hádala s oběma rodiči, s Tamrou jsme se praly. Ne vždycky jsme se na sebe usmáli a popřáli si dobré ráno. Kolikrát jsem se jenom cítila, že mezi ně nepatřím? Byla jsem nemocná. Byla jsem přítěží. Neměla jsem výborný prospěch ve škole, kamarády ani žádné koníčky. Byla jsem pravý opak Tamry, dokonalé dcery. Ani jednomu z nich jsem se nijak zvláště nepodobala. Přesto mě měli rádi. A teď už jim nikdy neřeknu, že já mám ráda je. Na to je pozdě. 

Hystericky brečím, zatímco mě Derek objímá. 

,,To bude dobré." šeptá mi do vlasů. ,,Všechno bude dobré." 

Jakoby mi někdo do srdce podal nůž. Pořád, opakovaně. Vždy, když vzlyknu, tak se pomyslné ostří zaryje ještě hlouběji. 

Neudělala jsem dost po to, abych je ochránila. Neudělala jsem nic. Byla jsem tak zahleděná do sebe, že jsem na ně skoro ani nepomyslela. Jsem sobec. Jsem zbabělec. Nic jiného. 

Derekovi paže mě stisknou ještě silněji. 

,,Pusť mě!" vyštěknu a odtrhnu se od něj. 

Po tvářích mi tečou horké slzy. Všichni v místnosti na mě koukají jako na plaché zvíře. 

,,Cal," zkusí to Shay a udělá krok směrem ke mně. ,,To bude  pořádku..." 

,,Ne!" vyhrknu a do očí se mi nalije další várka slz. ,,Už nikdy to nebude v pořádku! Copak to nechápete?" ani nevím, jestli křičím nebo šeptám. Krev mi v uších pulzuje tak silně, že ani sama sebe neslyším. ,,Umřeli kvůli mně..." 

,,Ne." rázně zavrtí hlavou Derek. ,,Ani nevíme, jestli to byl Serov..." 

,,A kdo jiný?" teď už přesně vím, že ječím. ,,Kdo jiný by byl schopný takové ohavnosti?" 

Derek zmlkne a očima mu přeběhne stín. On je taky sirotek.

Sirotek. 

To slovo ve mně zmrazí všechno do morku kostí. Na jazyku ucítím jeho hořkost. Rozhlédnu se kolem. Mám chuť do něčeho praštit. Mám chuť rozprášit tuhle válku na prach. A protože na obojí z toho jsem moc slabá a zbabělá, začnu utíkat směrem ke dveřím. 

Shay se mě pokusí zastavit, ale Derek ho ztrhne na stranu a uvolní mi tak cestu. Mlčky mě přitom pozoruje, v očích porozumění. 

On ví, jaké to je. 

Otevřu dveře a běžím přes vesnici plnou nadpřirozených. Slzy na tvářích mi zasychají, jak mi vítr bičuje tvář. Běžím pryč. Snažím se utéct přede vším. Před vinnou, kterou cítím, před všemi lítostivými pohledy, které vidím. Sprintuji směrem k lesu. Plíce mě pálí, nohy bolí, ale já přesto utíkám a doufám, že fyzická bolest přehluší tu v mém srdci. Bohužel doufám marně. 

Když už jsem na mýtince, kde jsme s Shayem každé ráno cvičili, zastavím se a pohledem vyhledám keř, odkud na mě vyskočil můj údajný vrah. Hypnotizuji každý malý lísteček na něm, každý plod, který pomalu začíná zrát. Je to pravděpodobně šípek. Pomalu k němu přejdu a prsty přejedu po trní, které keř pokrývá. Když ucítím, jak mi trny trhají kůži na prstech, nezastavuji se.