Kapitola padesátá třetí

2.4K 214 6
                                    

Někdo Terebell poklepe na rameno a ona se na něj otočí. Okamžitě Arcturovi šlápnu plnou parou na nohu. Jak mohl něco takového říct? Jak jako ne? Arctur sykne a se tváři se mu objeví bolestný výraz. Klesne do mojí úrovně. 

,,Arcture" syčím jako vzteklý had, který hodlá někoho uštknout. Arctur se narovná, protože se čarodějnice otočí zpět k nám. Já se také vrátím do své původní pozice.

,,Tak kde jsme to... A, už vím. Proč k sobě nechceš dvacítku?" zeptá se Terebell. 

,,Ty víš proč" uštědří jí ledový pohled. 

,,A víš co? Tak mi to zopakuj, tady před čtyřicítkou" roztáhne rty do mírného úšklebku. Můj dozorce se zhluboka nadechne. Jsem zvědavá. Taky chci slyšet důvod, proč odepsal Rena. 

,,Dobře. Nikoho dalšího nechci, protože mám dost starostí se čtyřicítkou" jasně, takže teď to svede na mě. Výborný. Zapomenu na svou masku. Zpražím ho pohledem. Terebell si nás jen pobaveně měř pohledem.

,,Vyhovím ti, teda. Asi zůstane u Rusella" 

,,S tím pobudou?" ušklíbne se Arctur. ,,Já navrhuji Nelu. Nemá teď nikoho a je zkušená" pronese jakoby nic, ale já moc dobře poznám nějaký hlubší záměr. Čarodějnice mu věnuje podivný pohled.

,,Ještě o tom popřemýšlím" 

***

Ticho před bouří. Tak by se dala popsat naše cesta zpět do pokoje. Jen co se zavřou dveře. Otočím se na něj. Asi čeká, že ho seřvu, ale já se zase klidně obrátím a odporoučím se do koupelny. Musím si promyslet, jak ho nejlépe týrat. Nechci na něj řvát. Nějak mi to vždycky odůvodní. A na to já nejsem ani v nejmenším zvědavá. U Rena by se dala udělat výjimka. Vyjdu ze sprchy a obleču se. V pokoji sedí Arctur a skenuje mě pohledem. Já se v klidu posadím na křeslo a natáhnu si nohy. Budu mlčet. Nikdy jsem se nechovala jako ty pipiny, které s klukem nemluví jen tak, pro zábavu. Nikdy jsem této ženské zbraně nevyužila. Je na čase to zkusit. Ruce si složím do klína a dělám, že jsou hrozně zajímavé. Vůbec se mému dozorci nevěnuji. Je očividně vyvedený z míry, takový výsledek nečekal. 

,,Callo...?" zeptá se opatrně. Nic, jsem ticho. Pravá Calla ve mě bojuje a chce něco říct. Nedovolím jí to. Vstanu a jdu si pro knížku. Arctur je hned u mě a pořád se tváří naprosto vykolejeně. Přejdu opět ke křeslu a knížku otevřu. Dělám, že si čtu, zatím co on pořád stojí a sleduje mě.  ,,Si v pořádku?" chci něco odseknout, ale udržím se. Žádná odezva. ,,Ty se se mnou vážně pokoušíš nemluvit?" zadržuje smích. Nenechám se vyprovokovat. Nenechám. Tenhle trest bude krutější, než si myslí. 


Omlouvám se. Rozbil se mi počítač a nerada píšu na mobilu. Doufám, že to bude co nejdříve v pořádku. A děkuji za neuvěřitelných 6,5K přečtení. Jste úžasní! 

Zlodějka mysliWhere stories live. Discover now