Zlodějka mysli

Kapitola šedesátá první

Arctur stojí ve dveřích a z očí mu srší blesky. Chci se usmát, protože je to v podstatě jeho schopnost, ale radši si to nechám pro sebe. Můj dozorce nás oba zpraží pohledem. Ren se napne a chytne mě za ruku. Kouká Arcturovi neohroženě do očí. 

,,Dvacítko, ven" říká s pohledem upřeným na mě. 

,,Ne" stisk jeho ruky zesílí. 

,,Rene, jdi" hledím Arcturovi do očí. Bože, co já mu na tohle řeknu. Jsem blbá husa. Nechám se takhle unést. Je mi trapně. Tenhle pocit moc často nemívám. Ren se na mě nejistě podívá, ale poslechne mě. Ve dveřích Arcturovi věnuje pohled plný opovržení a odejde. Zabouchne dveře a Arctur nepřerušuje oční kontakt. Obrátím se a jdu si sednout na gauč. Rozhodnu se dělat, jakože nic. 

,,No to snad nemyslíš vážně" nevěřícně mě pozoruje. 

,,Co?" hraju hloupou. 

,,Co... Proč...?" hlasitě si oddechne. ,,Callo, přestaň a tím. Co se tady stalo?" pomalu se uklidňuje. Přiblíží se ke mě a opět mi koukne do očí. ,,Tys brečela?" ptá je překvapeně. 

,,To už tady nesmím nic?!" zaječím na něj a uteču do koupelny. Zamknu se a sesunu se na podlahu. Zakroutím hlavou. Byla to chyba, vím to. Neměla jsem to dělat. Nechala jsem se unést. 

,,Callo" slyším Arctura za dveřmi. ,,Pojď ven" vyzve mě jemně. Záporně zakroutím hlavou, i když vím, že to nemůže vidět. ,,Prosím" zvednu se z podlahy a podívám se na sebe do zrcadla. Jsem bílá jako stěna a vlasy mám rozcuchané. Semknu rty do tenké linky. Nejraději bych si vynadala. A jelikož to sama neudělám, otevřu dveře. 

,,Jen do mě" odevzdaně svěsím hlavu. 

,,Co prosím? Nevěřím svým uším" usměje se Arctur. Už znova brečet nebudu. Ne a ne. A tak mu vděčně úsměv oplatím. 

,,Mohlo by to zůstat jen mezi námi?" zeptám se vážně. 

,,Mohlo, komu bych to asi vyprávěl" ukáže řadu svých bílých zubů. ,,Ale já chci vědět, co se stalo" toho jsem se obávala nejvíc. 

,,Co se stane, když řeknu ne?" 

,,Tobě to minule nestačilo?" řekne s vážnou tváří. Když si vzpomenu, jak mě lechtal, zasměju se. 

,,Ale já nevím, co bych ti měla říct..." No, nechci ti radit Callo, ale třeba o Stuartovi?  Nesnáším, když jsem i sama k sobě sarkastická. Nevím, jestli bych mu o tom měla říct. ,,Jak jsme se s Renem... to co si viděl se prostě stalo. Už to nevrátím" při Renově jméně se napjal a nasadil vážný výraz. Proč mu to tak vadí? Tak jsem si dala s někým pusu no. To je toho. ,,Víš jak kdo mi příjdeš?" zazubím se. 

,,No?" 

,,Jako moje máma" vyprsknu smíchy. ,,Ta taky vždycky potřebovala všechno vědět" 

,,Callo, nezačínej s tím zas, jinak ti garantuju, že z toho nepočůraná nevyvázneš" vyhrožuje mi a v očích mu svítí jiskřičky. Jako správná puberťačka zakroutím očima.

,,Dobře, mami" vypláznu na něj jazyk. V tu chvíli slyším, jak někdo zaklepal na dveře. Oba otočíme hlavu tím směrem. 

,,Dále" můj dozorce nasadí neproniknutelný výraz. Obdivuji to, jak umí změnit výraz ze sekundy na sekundu. Vidím osobu s polévkou v ruce. 

,,Mio" rozšíří se mi zorničky.