Zlodějka mysli

Dvacet

,,Co to mělo znamenat?"

,,Nevím, co tím myslíš." pokrčím rameny.

Už od tělocvičny mi Arctur nechce dát pokoj. Pořád se mě ptá na tu poklonu. Vtipné na tom je, že sama nevím, co to má znamenat.

,,Callo, nehraj blbou." naštvaně po mně hodí pohledem. ,,Proč se ti poklonila?"

,,Myslíš, že já to vím?" vyjedu na něj ostře.

O krok ucouvne. ,,Dobrá." zamyšleně si mne bradu. ,,Víme jistě, že to byla poklona?"

,,Ne." zakoulím očima. ,,Pravděpodobně jí něco spadlo a ona se chtěla elegantně ohnout."

,,Nech té ironie."

,,Promiň." zamumlám.

Přemýšlím, jestli mu říct i o té předešlé a zároveň první pokloně. Už je to stejně venku, tak proč to tajit?

,,To nebylo poprvé, co se mi tohle stalo." začnu opatrně.

Překvapeně se na mě podívá. ,,Co tím myslíš?"

Nadechnu se. ,,Už je to podruhé."

,,A tys mi to neřekla?!" jeho normální klid vystřídá rozhořčenost.

,,Ne." snažím se zůstat v klidu.

,,Proč?" podívá se na mě smutně. ,,Dal jsem ti někdy důvod mi nevěřit?"

,,Co takhle Derek?" hořce vyplivnu a na jazyku ucítím pocit zrady. Pak zavrtím hlavou. ,,Na tom nesejde. Neřekla jsem ti to, protože jsem nevěděla, jestli si to jenom nemyslím." máchnu rukou někam do prázdna. ,,Však víš, můj mozek v týhle kopce někdy nespolupracuje moc dobře."

,,Já bych spíš řekl, že než mozek, ti více nespolupracuje pusa."

Mrsknu po něm navztekaným pohledem.

,,Nicméně." trochu se uvolní. ,,Kdy se to stalo?"

,,Hned po jámě, jak jsem byla se Serovem." vzpomínám.

,,A o čem si dneska mluvila s tou holkou?"

,,Ptala jsem se jí na..." zadrhnu se.

Netuším, jestli mu to mám říkat. Je toho tolik, co poslední dobou skrývám, že sama nevím, co si mám myslet. Nechci ho tím zatěžovat.

,,Na jeden chvat. Byl fakt hezký." rychle ze mě vypadne.

,,Lhářko." nadzvedne své husté obočí. 

Přejde ke mně a chytne mě za paži. Cuknu sebou a držím se, abych ho neodstrčila.

,,Proč už mi neříkáš všechno?" zeptá se mě potichu.

,,V poslední době je to hodně komlikované a jsou věci, které bych si raději nechala pro sebe." snažím se to co nejcitlivěji vysvětlit. Chabě se na něj usměji. ,,Nemusíš se bát, není to nic důležitého."

,,Už zase mi lžeš..."

V tu chvíli někdo zaťuká na dveře.

Oba se otočíme a Arctur jde otevřít.

Skousnu si vnitřek tváří, když ve dveřích poznám Spencera.

,,Pane." osloví mého dozorce a ruku si dá k čelu.

,,Ano, vojáku?"

,,Čtyřicítka má být za dvacet minut v tělocvičně."

Spencer má naprosto kamenný výraz bez emocí, vůbec nedává najevo, že mě zná. Obdivuji tuto schopnost. Měl ji vždycky nebo se to naučil až tady?