Zlodějka mysli

Padesát devět

Světla zhasnou a já jakoby vzdáleně slyším zvuky chaosu. Křik a dupání se ozývají všude okolo arény. Můj uši trhající jekot však zastíní vše, ať už se děje cokoliv. 

Okamžitě se rozeběhnu k Arcturovi, paralyzovaná vlastním strachem a bolestí. Můžu jenom hádat, kterým směrem je, protože v aréně nastala taková tma, že si nevidím na špičky bot. 

Ječím dokud mi to hlasivky dovolí, ječím z plných plic a nejsem schopna přestat. Díky mému oteklému krku mi to ale nevydrží příliš dlouho, takže můj křik nakonec přejde v dusivé chrchlaní. 

Konečně ho nahmatám. Jeho ruce, které už nejsou schované pod rukavicemi, začínají chladnou. Jsem vyděšená k smrti. 

,,Ne, ne, ne," rozvzlykám se, když se dotknu nožů, které z něj trčí. Mezi prsty ucítím lepkavou tekutinu a téměř hned v ní rozpoznám krev. Rozbrečím se ještě hysteričtěji. 

Zapomenu dokonce i na magnetrona, který ho zabil. Necítím žádnou touhu po pomstě. Jenom tu neutichající prázdnotu, která mě ochromuje. Jakoby mi postupně proudila žilami, nejdřív od končetin a dál se šířila přes každý nerv, aby nakonec skončila v mém srdci.

Mám pocit, že cítím, jak kus mě umírá. Je to ta nejhorší bolest, kterou jsem kdy zažila. A přijde mi, že nikdy neskončí. 

Je to jiný druh utrpení než když mi před očima zabili Seba. Je to jiný druh muk, než když jsem zjistila, že Tiff je kvůli mně mrtvá. U nich jsem cítila zoufalství a naštvání. Nakoplo mě to k dalšímu boji. Chtěla jsem jejich smrt pomstít. 

Ale u Arctura to tak není. Jak moc bych chtěla být naštvaná. Jak moc bych chtěla cítit ten vše spalující vztek. Ale jediné, co se dostaví, je prázdnota. 

A ta je horší než všechno ostatní. 

Jako bych byla prázdná lidská schránka bez obsahu. Všechno, na čem kdy záleželo, s jeho smrtí ztratilo význam. Najednou mi nepřijde důležité vůbec nic, včetně mě. 

Ruce mi doputují až k jeho krku a já se horečně snažím nahmatat puls. Plácám se v mé i Arcturově krvi a zoufale se pokouším najít jakoukoliv známku toho, že žije. 

,,Tati, prosím," zašeptám, když mu položím dlaň na probodanou hruď. Ani nedýchám, když čekám, jestli se mu hruď alespoň malinko zvedne. Nic se však nestane. 

Sesunu se na kolena, neovládajíc svoje pohyby a bezmocně koukám, jak se mi sesypává život, o který jsem nežádala. Kterého jsem byla odhodlaná se vzdát. 

,,Callo? Callo!"  

Malátně zvednu hlavu, ale ve skutečnosti vůbec nevím, odkud moje jméno zaznělo. Jsem jako opilá smutkem, moje srdce ochablo a já nechci nic jiného, než si tu prostě lehnout vedle Arctura a umřít. 

Nechám se pomalu pohltit tou prázdnotou, stále s rukou na hrudníku mého otce. Už nebrečím ani se nepokouším ho přivést zpět mezi živé. Prostě jenom sedím v té černočerné tmě s nepřítomným pohledem a je mi úplně jedno, co se kolem děje. 

Ať mě klidně ten magnetron přijde zabít. Ať si ze mě Terebell se Serovem udělají pokusného králíka. Arctur je mrtvý. Všechno už je mi jedno. 

,,Cal, kde jsi?"

Tentokrát se hlas ozve tak blízko mě, že s sebou trhnu. 

,,No tak, Callo!" 

Zarazím se a konečně věnuji volání trochu pozornosti. Přijde mi nepravděpodobné, že by tihle dva byli někde spolu a nepokoušeli se jeden druhého odrovnat. Upoutá mě to natolik, že našpicuji uši v pokusu je slyšet znovu.