Zlodějka mysli

Kapitola padesátá devátá

Odpadly mi všechny tréninky. Peréz rezignoval a ten nový je tu až od zítra. Takže sedím v apartmá na gauči a přemýšlím nad tím, co dál. Nesmím se chovat nijak podezřele. Tohohle nového trenéra musím poslouchat. Už nesmím zklamat. Prostě už se to nesmí stát. V duchu se snažím vymyslet nějakou strategii, když si uvědomím, že mám hrozný hlad. Asi jako jediné číslo na základně mám to privilegium,  že mám v pokoji zvonek, kterým zavolám služebné. Respektive je Arcturův, ale kdo by se v tom rýpal, že?  Dělám tohle poprvé. Nechci je využívat. Vzpomenu si na Miu. Ztrápeně zavřu oči. Po tak dlouhé době. Úplně jsem na ni zapomněla. A to si říkám... No, nevím jestli kamarádka. My s Miou nikdy kamarádky nebyly, ale vzhledem k okolnostem, to vlastně má kamarádka je. Ona tady má jenom mě a já na ni zapomenu. Teď se mi v těle nahromadí všechen strach naplno. Co když už Mia není? Dlouho jsem ji nezkontrolovala. Ne, určitě je. Vůbec na tohle nesmím myslet. Dojdu ke zvonku a nerozhodně k němu natáhnu ruku. Hlad říká ano, ale svědomí ne. Hlad vyhraje a mnou projede vlna studu. Jsem tak sobecká. Do pokoje se připotácí vyhublý chlapec. Má na sobě cáry oblečení a vypadá vyčerpaně. 

,,Přejete si?" zeptá se nakřáplým hláskem. Může mu být nejvíce dvanáct. Do očí se mi nahrnou slzy. Jdu k němu a on ucouvne. Uvědomím si, že asi vypadám rázně a tak trochu zvolním krok. Rozhlédnu se po pokoji. V tom jeho oblečení mu musí být zima. Pro oblečeného člověka je tu příjemně, ale pro něj? Rychlým krokem přejdu pokoj a otevřu komodu. Je tam pár náhradních triček a nějaké tepláky. Vezmu triko a tepláky a přejdu k tomu chlapci. 

,,Tady máš" usměju se na něj. Vykulí na mě oči. ,,Oblékni si to tady, aby ti to nezabavili" pořád se usmívám a jemně ho vyzvu. On tak učiní a za chvíli už na sobě má čisté oblečení. 

,,Dě...děkuji moc" nechápavě kouká.

,,Mohla bych tě teď o něco poprosit?" 

,,Jistě, ano" horlivě kroutí hlavou.

,,Znáš Miu? Tu květinářku? Měla by být někde u služebnictva s tebou" mluvím s ním opatrně. Bůh ví, co si všechno prožil. Pořád se mile usmívám. 

,,Ano..." zakýve hlavou na souhlas. 

,,Mohl bys ji za mnou poslat? Prosím?" 

,,Ovšem" věnuje mi úsměv a asi se trochu uvolní. ,,A co byste si teda dala?" 

,,Nemusíš mi vykat" zasměju se. ,,Polévku, pokud by bylo možno" 

,,A jak Vám mám jinak říkat?" ptá se zmateně. 

,,Calla" jednoduše odpovím. 

,,Dobře, Callo" oslnivě se usměje. Tolik vřelosti asi nikdy nezažil.

,,A jak se jmenuješ ty?" ve dveřích ho ještě zastavím. 

,,XY-55" odpoví mechanicky. 

,,Já myslela tvé pravé jméno" 

,,Říkali mi Stuart" to jméno mi něco říká. Ale nevím co. 

,,Takže Stuarte" usměji se opět. ,,Kdybys něco potřeboval, víš, kde mě máš hledat." řeknu a on přiběhne a obejme mě. Chvíli jsem jako opařená. Tohle jsem nečekala. Rychle se vzpamatuji a také ho obejmu. 

,,Děkuju, Cal" jako by mě bodnul nožem. Vzpomínka na Shaye mě hluboce zasáhne. Takhle mi říkal jenom on a Brin. Pohladím ho po hlavě. 

,,Tak už utíkej" stisknu mu rameno a on odchází. Ve dveřích se na mě naposledy usměje. Přemůžu se a úsměv mu oplatím. Sednu do křesla a začnu brečet. Jako kdyby všechna ta síla ve mě zhroutila jako domeček z karet. Myslím na Shaye a Brin. Dala bych všechno za to, slyšet Shayův hlas. Dala bych všechno za to, abych mohla obejmout Brin. Hledají mě? Snaží se mě zachránit? Tak hrozně moc mi chybí. Už vím další důvod, proč se odtud dostat.  

Děkuji za neuvěřitelných 8K přečtení! Moc si vážím Vaší podpory. :) <3