Zlodějka mysli

Kapitola dvacátá pátá

Začínáme klasickou rozcvičkou. Jo tak to je v pohodě. Asi do osmi let jsem totiž chodila na gymnastiku.

,,Teď si dáme běh" říká Russel. Zatím to tu vypadá, jak kdybych chodila na nějaký kroužek. Ale vím, že za chvíli to bude jiné. Už běžím asi desáté kolečko a  - díky Shayovi - zvládám to. Nejsem ani moc udýchaná. Pořád po očku sleduji Russela. Všimla jsem si, že se přibližuje čím dál víc k zdi. Teď zmáčknul nějaké tlačítko. Najednou přede mě vyjel nějaký panel, takže jsem si div nerozbila pusu. Nechápavě se rozhlížím po tělocvičně. Všude samé překážky. Nejdřív jenom nějaké přeskakovací. Ale pak si všimnu propasti. Visí nad ní tyč. No nic. Tenhle úkol budu řešit, až u něj budu. Nejdřiv přeskáču ty lehčí věci.

,,Máte na to pět minut! Kdo to nezvládne, nedostane večeři" volá na nás Russel, ale kouká jenom na mě. Však já mu ještě ukážu. Rozeběhnu se proti nejbližším překážkám. Holka s klukem se ani nepozastavili nad tím, že se vysunuli překážky. Asi jsou zvyklí. První překážky zdolám jako nic. Pak je tu lano. Vyšplhám nahoru a zase sjedu dolů. A teď vyřešit ten problém s tou propastí. Teď pud sebezáchovy musí pryč. Nahmatám tyč a sevřu ji mezi rukama. Odrazím se. Visím ve vzduchu. Kouknu dolů ale nevidím dno. Začnu ručkovat. Už jsem skoro na konci. Hrozně se mi potí dlaně. Všude je tma. Ruce mi sjíždí. Sakra. Už se držím jen jednou rukou. Najednou ze tmy vykoukne hlava.

,,Pomůžu ti. Podej mi ruku" zašeptá někdo. Nemám na výběr. Podám někomu ruku. Silná paže mě vytáhne nahoru. Už zase stojím na nějaké plošině a snažím se nabrat dech.

,,Dě...děkuju" vydechnu. Ze stínu vystoupí ten kluk - Dvacítka? Teprve teď se potvrdí to, že ty skvrny jsou vážně od krve. Na obličeji má monokl a pár odřenin. Ale jinak je docela hezký. Oříškové vlasy a olivová pleť. Krásné modré oči. Usměje se na mě.

,,Nemáš zač. Já jsem dvacítka."

,,A tvé skutečné jméno?"

,,Ren" usměje se smutně. V tom tam vlítne úplně rozzuřený Russel.

,,Jak si dovoluješ?! " vyštěkne na Rena a uhodí ho. Má své schopnosti, tak proč se nebrání?! Vystřelím proti Russelově mysli. Ten se zapotácí a podívá se na mě vzteklým pohledem.

,,A jak se opovažuješ ty?!" chce mě také uhodit ale já se vyhnu a znovu vystřelím. Ale dostanu se dál. Jsem zhmotněná v Russelově mysli. Udiveně se rozhlížím kolem. Tohle jsem nikdy nezkoušela. Nikdy jsem to neudělala. Ani nevím, že se to udělat dá. Vidím vrstvy. A nějakým instinktem přesně vím, co mám dělat. Zatlačím do jeho první vrstvy . Najednou se mnou něco trhne a vrátí mě to zpátky do mého těla. Nevím, kdo se víc nestačí divit. Jestli já nebo Russel. ,,Ty jedna malá svině!" soptí. Jenže já vůbec nevím, co se stalo. Hlava mi třeští. A myslím, že podobně je na tom i Russel. ,,Zavolej někoho!" křičí na Rena. Ren chvíli přemýšlí ale pak přece jen odejde. K mému štěstí došel pro Kraze.

,,Co se to tu stalo?" ptá se udiveně.

,,Takhle malá mrcha se mi nabourala do mysli! Okamžitě zavolej Terebell nebo Serova! HNED!" rozzuřeně řve Russel.

,,Arctur už přijel, dojdu pro něj protože je to její dozorce" odpovídá klidně Kraz. Vezme mě za ruku a odvádí mě pryč. Ren na mě ještě smutně mrkne a jde pomoct svému dozorci.