Zlodějka mysli

Kapitola šedesátá

Utřu slzy a nasadím statečný výraz. Jestli mi s tou polévkou přijde Mia, nesmím vypadat zlomeně. Prsty si projedu své vlasy a svážu si je do culíku. Nesnáším rozpuštěné vlasy. Netrpělivě při tom přecházím po pokoji. Doufám, že Stuart dorazil v pořádku. Pořád nevím, odkud tohle jméno znám. Jeho tvář jsem nikdy neviděla, ale jméno jsem slyšela. A ubíjí mě vědomí, že nejsem schopná si vzpomenout. Hlad mě po pohledu na vyhublého Stuarta přešel,  ale žaludek se vzpírá. Když přemýšlím na jeho jménem, na dveře někdo zaťuká. Mám takový pocit, že jsem pokořila světový rekord ve sprintu na pět metrů. V rychlosti otevřu dveře. Za nima stojí Ren. Nedokážu skrýt své zklamání. Já potřebuju mluvit s Miou. 

,,Děje se něco?" jeho jasně modré oči mě uvězní. Asi je pořád znát, že jsem brečela. A to zklamání asi taky moc nepřidalo. Ustaraně mi do nich hledí. A já se nechám unést. Jeho oči představují moře a já se naučila v nich plavat. Teď si přeji se v nich utopit. Přistoupí ke mě a obejme mě. Zavře za námi dveře. A já se rozbrečím. Opět. Měla bych se za sebe stydět, ale v tuto chvíli mi to je úplně jedno. Konejšivě mě hladí po zádech a já mu brečím do trička. Je o dobrých dvacet centimetrů vyšší než já a já se v jeho náruči cítím tak bezpečně. ,,Ššššš" šeptá mi do ucha. ,,Co se stalo?" pořád mě hladí po zádech. Sem a tam. Soustředím se na pravidelnost těch pohybů a pomalu se uklidňuji. Nahlas vydechnu. Chce mě pustit, ale já si ho přitáhnu zpátky. Cítím z něj směs potu a vůni dřeva. Na nic už se neptá. Ví, že to nemá cenu. Stejně mu neodpovím. A tak tu jenom stojíme v objetí. Uvědomím si, že on mě vždycky podržel. Ve všem. Ještě objetí zesílím. Konečně zvednu hlavu od jeho trika. Opět plavu v tom nádherném modrém moři. Ren ke mně začne přibližovat hlavu a já se nebráním. Dýcháme stejný vzduch a já cítím na tváři jeho teplý dech. Zavřu oči a cítím, jak jeho rty vyplnily ty moje. Polibek mu opětuji. Cítím se jako v jiném světě. Netrápí mě Mia, Terebell ani záchrana. Ren se mě něžně dotýká na zádech a já mu dám ruce okolo krku. Nechávám se unášet tím krásným a neznámým pocitem.

,,Co tady děláte?!" uslyším velmi známý hlas a s Renem se od sebe odtrhneme. Přejede mi mráz po zádech. 

Ne, není to kvůli tomu, že je dnes Valentýn :D Omlouvám se, že je kapitola tak pozdě, ale je toho na mě poslední dobu docela hodně. Čekají mě příjmačky a je to teď všechno takový celkem chaotický. Jinak mi přijde, že wattpad zase blbne, takže mi to ani někdy nejde vydat. Docela problémky tohle :D