Kapitola sedmdesátá druhá

2.4K 198 22
                                    

Koukám na sebe do zrcadla. Mé havraní vlasy a černé oblečení mě ztmavují. Jediné světlejší body jsou moje hnědé oči a má světlá kůže. Nikdy jsem si nepřišla nějak hezká, ale tady v téhle kopce vypadám ještě hůře. Mám kruhy pod očima a dost jsem zhubla. Hrozně jsem se změnila. Zavrtím hlavou a otočím se. Překvapením vykřiknu.

,,Arcture! Co tady děláš?" snažím se uklidnit své bušící srdce.

,,Proč ses tak prohlížela?" zeptá se on s úsměvem na rtech.

,,To se nesmí?"

,,No, měl jsem celkem strach o to zrcadlo" čeká ho můj nechápavý pohled. ,,Bál jsem se, aby neprasklo" vyprskne smíchy.

,,C!" uraženě se otočím na patě a chci vplout do koupelny, ale on mě chytne za ruku.

,,Z tvé krásy, samozřejmě" stojíme naproti sobě a on mě drží za ruku. Připadám si ještě drobněji.

,,To určitě" zakroutím očima a hlavou zároveň. Sklopím pohled a chci se mu vyvléknout, ale on mě nepouští. Podívám se mu zase do očí. Vzpomenu si na jeho bezpečnou zónu. Jeho oči jsou stejně černé jako ona.

,,Callo, ty jsi krásná, jasný?" řekne naprosto vážně.

,,Myslíš to vážně?"

,,Naprosto" ujistí mě a palcem mi pohladí ruku.

,,Proč mám pocit, že přijde nějaké ale?" zvednu koutky úst. On však zůstává vážný.

,,Pak je tvůj pocit špatný" taky zvedne koutky. Koukáme takhle na sebe nějakou chvíli a intenzita toho pohledu nejde popsat. Krok ustoupím a on mi pustí ruku. Otočím se a mířím do koupelny. Cítím v zádech jeho pohled. Zastavím se bez otočení.

,,Děkuju" tiše řeknu. Pak už se nezastavuji a jdu se připravit na trénink.

***

,,Pusť mě!" křičím na Rena, zatím co on mě nese jako pytel brambor po tělocvičně.

,,Odvolej to!" zasměje se a trochu se mnou poskočí. Začnu ho mlátit do zad.

,,Sakra, Rene, přestaň dělat kraviny!"

,,Nebo?" vyšlu moji mysl do éteru. Zaútočím na tu jeho dřív, než stačí něco udělat. Jenom slabě pošimrám první vrstvu a vrátím se zpátky. Úsměv mu ztuhl na rtech.

,,Nebo" vítězoslavně se usměju. Pustí mě.

,,Dobře, vyhrálas" mne si čelo. Rozhlídnu se po tělocvičně a vidím, že mezi tím skoro všichni dorazili a koukají na nás. Včetně Dereka. Jeho temné oči mě probodávají. Když Ren zaregistruje kam se dívám, následuje můj pohled. Naskočí mu žíla na čele. Derek ohrne ret.

,,Bože, byli jste tak nechutný" jeho věčný úšklebek mě začíná vytáčet. Ren udělám krok vpřed a já ho chytím za ruku a odsunu zpátky. ,,Dobře tě sundala, dvacítko" pošlu prosebný pohled k Sebovi a ten ke mně přijde.

,,Podrž ho, prosimtě"

,,Callo, to snad nemyslíš vážně?" Ren na mě vyjeveně zírá. Nevšímám si ho a přejdu k Derekovi.

,,Klidně tě taky sundám" založím si ruce na prsou.

,,Á, kočička nám vystrkuje drápky." na nic nečekám. Zase vystartuju. Okamžitě zatne obranné valy. Vyjeveně na něj koukám. Vycení na mě zuby a prodlouží se mu špičáky. Nemám moc času na přemýšlení o tom, co to sakra je. ,,Už to nezkoušej"

,,Nejsi strašidelnej" zasměji se. Jeho chraplavý smích následuje ten můj.

,,O to se ani nesnažím, kočičko" zkusím to znova a tentokrát úspěšně. Nestihne zareagovat včas. Zatlačím mu na první čtyři vrstvy. Nejsem na něj hodná. Nikoho jsem zatím tak hluboce nenáviděla, dokud jsem nepotkala tuhle osobu. Chci jít dál, ale radši se vrátím. Derek klečí na zemi a drží se za hlavu. Asi jsem to trochu přehnala. Ups. Jsem v plné síle a myšlenky ostatních na mě hrozně doléhají. V mojí partě se tam dost objevuje pyšnost a odvaha. Derekovi myšlenky popisovat nebudu. Jsou to všechna sprostá slova, kteří jste schopní vymyslet. Všichni na něj koukáme. V tu chvíli Derek udělá něco nečekaného. Promění se a mně spadne brada.

Zlodějka mysliWhere stories live. Discover now