Zlodějka mysli

Třicet pět

Poté, co nás Brandon pozve dovnitř, pořádně si ho prohlédnu. Za tu dobu, co jsem byla na základně, značně zestárl. S černými vlasy se proplétají šedivé a na tváři má vrásky. Těžko říct, jestli jsou od smíchu nebo od starostí. Něco vevnitř mi však napovídá, že to bude to druhé. Také na bradě má strniště prošedivělých vousů. Ale i tak vypadá pořád statně. Má stále skoro dva metry a široká ramena. Vlastně ani nevím, kolik mu je let nebo jakou má schopnost. Ještě jsem se s ním nestihla seznámit. Při mém prvním pobytu tady, jsem se s ním jen tak lehce míjela. 

,,Jsem moc rád, že jste v pořádku." drží na rtech úsměv, když se usadíme na sedačku. Přijde mi, že úsměv je hodně nucený. Ne, že bych za ním viděla něco nekalého, ale poznám, jak je unavený. Jakoby by ho to celé vyčerpávalo. Jenom zvednutí koutků úst a pohled na nás, na uprchlíky ze základny. 

Z jedné strany si ke mně přisedne Derek a z druhé Shay. Oba se tváří klidně. 

Protože nevím, co na to mám Brandonovi odpovědět, jenom mu mile úsměv oplatím. 

,,Chcete čaj?" 

Snažím se přesvědčit své tělo, aby bylo v klidu. Žilami mi proudí jakási touha po tom, dozvědět se více. Každá malá céva, každý nerv ve mě pulzuje nedočkavostí. 

Nesnáším zbytečné chození okolo horké kaše. 

Ačkoliv se Brandon zeptal přívětivě, vidím v jeho očích, že doufá v zápornou odpověď. 

,,Ne, děkujeme." promluvím a zavrtím se. 

Derek vedle mě pozná, že se mnou není něco v pořádku. Šlehne po mně starostlivým pohledem a trochu nadzvedne obočí. 

Odbudu ho mávnutím ruky. 

V celé místnosti je absolutní ticho. Nikdo neví, jak má začít. Spíše čím má začít. Odehrálo se toho tolik, že nám těžko bude stačit hodina. 

Na protější stěně visí hodiny. Jsou vyrobené ze tmavě hnědého dřeva a mají tvar obyčejného kolečka. Ačkoliv jsou hodně jednoduché, mně připadají krásné. Tiše tikají jakoby se snažily alespoň trochu přerušit ticho v místnosti.  Zaposlouchám se do toho pravidelného rytmu a jenom pozoruji posunující se ručičku. 

Přijde mi to jako věčnost, než se Brandon posadí na křeslo naproti nám. 

,,Ehm..." Brandon se poškrábe na bradě a pohledem těká mezi mnou a Derekem. ,,Já..." 

,,Mohla bych mít nejdříve já otázku na vás?" skočím mu do řeči. Ačkoliv to sama nesnáším, přijde mi,že Brandon je rád, že jsem ho osvobodila. 

S radostí pokývne. 

,,Jakou máte schopnost?"

Opět nasadí úsměv. Připadá mi spíše jako děda, než jako vůdce celé vesnice. 

Natáhne ruku před sebe a dlaň dá směrem nahoru. 

Nechápavě smrštím obočí a s napětím ho sleduji. 

Za námi něco něco zašramotí a já se instinktivně otočím. Klíče na malé skříňce se začnou pohybovat. Nejprve sebou pomalu cukají, ale pak najednou vylétnou jako šíp z luku a bleskovou rychlostí přistanou přímo na Brandově nastavené ruce. 

Nakloním hlavu na stranu a překvapeně zamrkám. ,,Vy jste magnetron?" 

To bylo první, co mě napadlo. 

Věnuje mi vševědoucí pohled. ,,Proč si to myslíš?" 

Klíče se zvednou nad Brandonovu ruku a levitují kousek nad ní.