Zlodějka mysli

Kapitola sedmdesátá sedmá

Vzbudím se s příšernou bolestí hlavy. Mám mžitky před očima. Mrkám, ve snaze to zahnat a pomalu se rozhlížím. Jsem u nás v pokoji. Celou místnost mám takovou rozmazanou, ale přece jenom ji poznávám. Jediné, co mi přijde zvláštní, je cosi ležící u dveří. Černá šmouha pomalu zvedne něco, co předpokládám, že je hlava. Snažím se zaostřit. Z černé šmouhy se postupně vytváří zvíře. Otevřu pusu, když zjistím, že je to černý vlk. Na sekundu se setkáme očima, ale já pak propadnu té šílené bolesti a opět upadnu do bezvědomí. 

***

Když se probudím, už vidím ostře. Bolest hlavy už je snesitelnější. Pomalu se posadím a opět se rozhlédnu po místnosti. Nikdo u dveří neleží. Zmateně se položím zpět do peřin. Měla jsem halucinace? Není přece možné, aby u mě v pokoji ležel černý vlk. A už vůbec ne, aby to byl Derek. Zvuk zavírajících dveří mě donutí se opět posadit.

,,Už je ti líp?" Arctur mě obdaří nejistým úsměvem. 

,,No, líp určitě. Dobře nikoliv" zazubím se nazpátek. ,,Teď mě napadá" chytnu se za hlavu. ,,Jak jsem se sem vlastně dostala? A jak dlouho už spím?" zahrnou mě vzpomínky. ,,Je Ren v pořádku? Je Tiff v pořádku? Je..." 

,,Ššš, klid" utiší mě. ,,Musel jsem tě sem odnést, jelikož jsi zkolabovala uprostřed arény. Spíš už skoro den. Ren je v pořádku. Tiff je na tom trochu hůř, ale bude v pořádku." 

,,Jak jí je?" ptám se starostlivě. 

,,Ruka se bude chvíli hojit a je jasné, že jí to trochu bolí..." 

,,Chci ji vidět" okamžitě vstávám z postele. Chytí mě pevně za ramena a nepouští. 

,,Takhle nikam nejdeš" drží mě pevně. 

,,Říká kdo?" otočím a tím se mu vykroutím. Vystartuji ke dveřím, ale hned mě dožene a vezme mě do náruče. 

,,Já" pomalu jde se mnou k posteli a drží mě jako princeznu. Kroutím se a kopu, ale není mi to nic platné. Hodí mě na postel. ,,Rozumělas?" 

,,Ne" opět vstanu. 

,,Proč já?" zaskuhrá a povalí mě zpět. Ležím na posteli a on má opřené ruce vedle mé hlavy. ,,Nevím, jestli ti to došlo, ale je čtvrtek a víš co to znamená?" 

,,Dneska zápasím" snažím se dělat, že jsem na to nezapomněla. Je u mě strašně blízko a já mám pocit, že nemůžu dýchat. 

,,Přesně tak" jenom pokrčím rameny. Pohledem mě propaluje a já se cítím hrozně bezbranná. 

,,Když už jsme u těch otázek... Co tu dělal ten černý vlk?" zeptám se nevinně. Arctur se zvedne a já konečně můžu nadechnout. 

,,Co... jaký vlk?" snaží se být klidný, ale je vidět, že se přemáhá. Je nervózní. 

,,No, nevím kdy to bylo, každopádně, když jsem se vzbudila, byl tady velký černý vlk a vypadal jako Derek" založím si ruce na prsou. 

,,Tak to se ti asi zdálo. O něčem takovém bych totiž musel vědět" nasadí vážný výraz. ,,Jsi přepracovaná" 

,,Ne, on tu..."

,,Nebyl, Callo. Nehádej se se mnou" jeho tvrdý pohled mě umlčí. Vážně se mi to jenom zdálo? Ale... ten pohled byl tak opravdový. Tahle kopka ze mě dělá blázna. Definitivního magora. Zavrtím nad sebou hlavou. ,,Pojď" jeho hlas zněžní. ,,V podstatě jsem tě přišel vzbudit. Je čas" ¨

***

,,První vylosovaná je čtyřicítka, pokud si vzpomínáte na minulý boj" stojím vedle Arctura a koukám na Terebell. Barva jejích šatů je pro změnu černá. Bude taková i moje budoucnost? Všichni jemně kývnou. ,,Takže dneska losujeme pouze jednoho nepřirozeného" můj dozorce mi ochranářsky stiskne rameno. Všichni očima visí na čarodějnici, když sahá pro papírek. ,,XY - 58" sálem se ocitne divné šumění. Nechápavě se na ně podívám. ,,Pojďte za mnou" vyzve nás. Naposled se na Arctura podívám a vyrazím vpřed. Dav se rozestoupí a já tak můžu pohodlně projít. Stoupnu si vedle Terebell a vyhlížím svého protivníka. Ten však nepřichází a čarodějnice šlehne pohledem po mém dozorci. Ten urychleně odejde. Nechápu to a otočím se na čarodějnici. Ona mě však předběhne. ,,Pojď se připravit" nic nenamítám a kývnu hlavou. Vejdeme do velké místnosti, kde je jenom nějaké drobné občerstvení, ale to samozřejmě není pro nás. Ocitneme se před arénou. ,,Takže" začne. ,,Až tě zavolám, příjdeš. A budeš bojovat, dokud nepadneš ty nebo on. Je ti to jasné?" zase jenom kývnu. ,,Nemysli si, že si s tebou nevyřídím to v úterý." řekne ještě nakonec zlověstně a odejde. Já si sednu na studený beton a snažím se uklidnit. Úlevně vydechnu, když si uvědomím, že toto číslo opravdu neznám. Alespoň to bude o něco lehčí. Snažím se uklidnit své divoce bušící srdce. ,,Přichází XX-40" slyším potlesk a tak opatrně vejdu. Necítím se příjemně a hned hledám Arctura. Uleví se mi, když ho zahlédnu. Stoupnu si Terebell po pravici a čekám na onoho protivníka. ,,A teď XY- 58" natáhnu krk, abych tam viděla. Rozšíří se mi zorničky.