Zlodějka mysli

Kapitola třicátá sedmá

Nepřetržitě oba pozoruji. Co bych teď dala za nějakou jinou schopnost. Vidím, magnetron se připravuje. Toho druhého nevidím a to mě znervózňuje nejvíc. Otočím se rychle na něj. Jen tak tak stačím uhnout před letícím nožem. Hází ostré úlomky jeden za druhým. A já pokaždé uhnu v čas. Protože přesně vím, kdy hodí. Protože umím číst myšlenky. Paranormální, zní mi v hlavě Arcturova slova. Kluk, překvapený mou rychlostí nachvíli vypadne z rytmu. Toho okamžitě využiju. Skočím. Zase jsem zhmotněná v jeho mysli. Vrstvy má poněkud tenčí, než Arcturovi. A nemá tak černou mysl. Tady vidím na konci nějakou žlutou skvrnu. Zatlačím do prvních tří vrstev. Pak mě něco rychle stáhne zpět. Jsem zase ve svém těle. Magnetron leží bezvládně na zemi a divně se třese. Nestihnu nic udělat, protože do mě zezadu někdo strčí. Upadnu na zem, otočím se a tam... nikdo. Jasně, koho jsem tam asi tak čekala? Jak se mám asi ubránit před člověkem, kterého nevidím. Zamířím do éteru. Je napravo ode mě, asi pět metrů. Už se chystám vystartovat,  když do mě někdo strčí. Tentokrát tam někdo je. Ren. Úplně zapomenu na svého dalšího soupeře. Koukám se do jeho krásně modrých očí. Tohle nemůže myslet vážně. Nakouknu do jeho myšlenek. Zjistím, že si nic nemyslí. To mi nedává moc smysl. Ale zase na druhou stranu to vysvětluje jeho prázdný pohled. Zabloudím pohledem směrem k Perézovi. Ďábelsky se usmívá. A mně příjde, že to není jenom kvůli mě. Ren do mě opět silně strčí a já upadnu na zem. Vystřelím do jeho mysli. Má neskutečně tenké vrstvy. Nicméně protláčím se skrz ně. Nechci mu ublížit. Jdu pořád dál, až uvidím nějaký červený flek. Zamířím k němu. Ocitnu se na makovém poli. Vůbec mi to nedává smysl. Makové pole opět končí. Chci se podívat ještě dál, ale opět se mnou něco trhne a zarazí mě to zpět do těla. Jsem opět na zemi a Ren... opět mu nic není. Jsem neskutečně zmatená. Opět stočím svůj pohled k Perézovi. Směje se ještě více. Něco mě řízne do ruky. Neviditelný použije megnetronův nůž a zabodne mi ho do ruky. Tělem mi projede neskutečná bolest. Zalapám po dechu. Opět pohlédnu na Rena. Jeho oči... něco se tam mihlo. Jako by se musel prát sám se sebou. Zatřesu hlavou a zkouším se soustředit na svého většího protivníka. Ačkoliv si to nechci přiznat, ta ruka mě neskutečně bolí, a to mě vysiluje. Naposledy zkouším skočit. Jsem tam! Majitel se teda brání ze všech sil a mě dá docela práci se tam udržet.  Okamžitě zalačím na první tři vrstvy. Koukám na čtvrtou. Co se stane, když toto udělám? Nepřemýšlím, zatlačím. Okamžitě mě to vyhodí z těla. Kluk se opět zviditelní a upadne na zem. Nedýchá.