Třicet jedna

2.5K 178 55
                                    

Zastavíme se na malé mýtince. 

Jsme venku. Utekli jsme. Nedokážu popsat, jak skvělý pocit to je. Nevadí mi, že mě plíce pálí a štípou po dlouhém, únavném běhu. Jsem šťastná, že jsem konečně mohla cítit vítr ve vlasech. 

Jediné, co je možné slyšet, je naše těžké dýchání. Sprint mezi stromy, abychom unikli vojákům, nebyl zrovna snadný. Přesto jsem si ho užívala. 

Vládne tu tíživé ticho. 

Od pusy mi odletuje pára. Chladný noční vzduch prostupujeme mými nosními dírkami a já nikdy nebyla šťastnější. I přes atmosféru, která zde vládne, si tento moment užívám. Narovnám se a zvednu svůj pohled k nebi. Obloha je naplněná tisícem hvězd. Stromy okolo celé toto kouzlo dokončují. Zhluboka dýchám a vychutnávám si tuto chvíli jak jen to jde.

Slyším, jak za mnou něco šustlo. Následuje Derekovo varovné zavrčení. 

,,Přibliž se k ní a prokousnu ti krk." 

Zamířím svůj pohled na naši skupinu. Momentálně se skládá z pěti členů. Derek, Lee, Shannon a Spencer. Jména, která neznám jenom okrajově. Vlastní je osoby neuvěřitelných vlastností. Jedinečných vlastností. Píchne mě u srdce, když zjistím, že ještě někoho hledám. Chybí mi tu Arctur. 

,,Táhni, odkud jsi přišel." Derek přijde ke mně a zastoupí Spencerovi pohled na mou osobu.

Spencerovy bledě modré oči nás nechápavě pozorují. Když si mě Derek majetnicky přivine k sobě, zatne ruku v pěst.

,,Vůbec nechápu, co to tady nacvičuješ." ostře odpoví Derekovi a nadzvedne obočí. ,,Pomohl jsem vám..." 

,,Pomohl?" Derek se falešně zasměje a stiskne mě pevněji. ,,To myslíš vážně?" 

,,Ano." kamenně se na něj zadívá Spencer. ,,Udělal jsem, co se po mně chtělo."

,,Vyzradit náš plán je pomoc?" 

Nevidím Derekovi do obličeje, ale úplně si umím představit tu hrůzu nahánějící grimasu, kterou vytvořil na své tváři. Z každého jeho nadechnutí cítím vztek. Naznačují to i zaťaté čelisti. Je celý strnulý. 

Šlehnu pohledem po Leem, který to nedůvěřivě pozoruje. Obou nám je jasné, že se Derek co nejdřív na Spencera vrhne. 

Zase stočím svůj pohled na kluka s těma nádherně modrýma očima a zatraceně nevinným vzhledem. Chci se na něj taky zlobit. Vybít si na něm všechen můj vztek. Ale nemůžu. Moje srdce mi to nedovolí. Ztěžka polknu. 

,,Co..." Spencer svraští obočí a zavrtí hlavou. 

Rozevřu svou mysl. Dělám to nerada, ale nemám na výběr. Pokud se za něj opět postavím, potřebuji vědět, že opravdu nemá nic společného se zradou. Nesmím to podcenit, ať už moje srdce protestuje sebevíc. 

Zhluboka se nadechnu a nakouknu mu do mysli. Ani nevím, co tam chci najít. Kdyby nás opravdu zradil, vše by asi bylo lehčí. Měli bysme to na koho svést. Byla jsem blbá, že jsem mu věřila. Málem nás to stálo život, ale my to i tak zvládli. Případ uzavřen. Jestli to ale neudělal...

Vše, co u něj najdu, je jenom zmatek. Ani náznak nějaké křivosti. Myšlenky jeho hlavou lítají tak rychle, že nemám šanci stihnout všechny. Všechny se ale točí okolo toho, že nic nechápe. 

Utlumím své schopnosti a vydechnu. Projede mnou vlna zvláštního klidu. 

Spencer to nebyl. 

,,Ty nevíš?!" 

Derek se k němu vrhne rychleji, než stačím mrknout. Chytne ho za bundu.

,,Dereku, počkej." zastavím ho já a poprvé od základny promluvím. 

Zlodějka mysliOpowieści tętniące życiem. Odkryj je teraz