Čtyřicet

2.9K 149 39
                                    

Celý zbytek odpoledne nedočkavě pentluji mezi Krazem a Nicholletou. Netrpělivě čekám na večer, kdy se snad konečně dozvím něco o Derekovi. 

,,Callo, děje se něco?" 

Ohlédnu se na Nicholletu, která zase sedí nad Supernem. Pozoruje mě zkoumavým pohledem s trochu nevrlým podtónem. 

,,Ne," pokrčím rameny a přisednu si k ní. 

Botami vydupávám neznámou melodii a vrtím hlavou nad tolika latinskými slovy. Nechápu, jak tomu může rozumět. 

,,Tak se přestaň už konečně vrtět," zavrčí na mě podrážděně a ukáže mi své bílé špičáky. 

Ublíženě se na ni podívám, nicméně se zklidním. 

Kraz se ještě pořád neprobudil. Byla jsem ho zkontrolovat už třikrát. Vždy jsem se ve dveřích střetla s dalšími nadpřirozenými, kteří se na něj chodili koukat. Jako kdyby byl nějaké nevídané zboží ve výloze obchodu. Nejraději bych je odehnala, nenechala nikoho, aby se k němu přiblížil. Ale nechci způsobit ještě více problémů a rozruchu. Můžu být ráda, že Brandon Kraze nakonec schválil. Nicméně si nikdy neodpustím pohled plný opovržení, který jim věnuji. 

V tu chvíli někdo zaklepe a my po sobě s Nicholletou střelíme pohledem. Ona zavrtí hlavou, že nikoho nečeká a já taky nevím, kdo by to mohl být. 

Zamyšleně se tedy rozejdu ke dveřím. Když je otevřu, na tváři se mi vykouzlí úsměv. 

,,Spencere," oslovím ho s radostí v hlase. 

V posledních dnech jsem na něj vůbec neměla čas. Stalo se toho tolik, že jsem si na něj ani nevzpomněla. Měla jsem dost starostí sama se sebou. Při té myšlence mě polije vlna studu. 

Uniforma, kterou vždycky nosil, je pryč a místo ní má volné bílé triko s džínami, které mu dokonale sedí. Ještě více tak vynikla jeho vypracovaná postava.

,,Cal," na tváři se mu udělají ty neskutečně roztomilé ďolíčky.

Rozpřáhne náruč a já do ní úlevně vejdu. Sevře mě v pevném objetí a zatímco já mu zabořím obličej do trička. Jsem ráda, že alespoň on je v pořádku. 

,,Stýskalo se mi," zašeptá a mně to zase vytvaruje rty do mírného úsměvu. 

,,Callo, kdo to je?" ozve se z obýváku Nicholleta. ,,Čuchám tu nějakou člověčinu." 

Se Spencerem se na sebe ušklíbneme a já udělám krok vzad. 

,,Asi ho neznáš jménem," zakřičím nazpět a na rtech mi pořád hraje úsměv. Nemůžu odtrhnout pohled od jeho světle modrých očí, které jsou pro mě pořád tak matoucí. Tak strašně moc jim chci věřit a nestarat se o jejich původ. Uklidňuje mě skutečnost, že mu v žilách neproudí jenom Serovova krev, ale i Shayova nebo Brinina. Že se více podobá na ně. Ale i přesto mi instinkt velí utíkat, kdykoliv si vzpomenu na tu podobu.

Zpoza rohu vyjde Nicholleta a přeměří si nás oba pohledem. 

,,Ale jistě, že znám." usměje se přívětivě a zase v ní vidím tu jemnost, kterou já postrádám. ,,Spencer, že?" 

Spencerovi bleskne očima překvapení, nicméně jí úsměv oplatí a pokývne hlavou na znamení souhlasu. Hypnotizovaně na Nichol kouká, úplně zbaven slov. 

Zahryzne se do mě žárlivost, ale rychle ji zatlačím zpět do pozadí. 

,,Derek nám toho hodně vyprávěl," na tváři vykouzlí něžný úšklebek. 

Zlodějka mysliWhere stories live. Discover now