Kapitola sedmdesátá čtvrtá

2.5K 195 42
                                    

Uběhl týden. S Arcturem normálně mluvím, ale nevěřím mu tak bezmezně jako předtím. Nechala jsem si to trochu uležet v hlavě a myslím, že to dělá pro to, aby mi pomohl, ale pořád netuším , jak by mi tohle mohlo pomoc. Je pravdou, že si to chci myslet. Nedokážu se smířit s tím, že by mě podrazil. Vždycky mi tu kryl záda, snášel mé uštěpačné poznámky, povídal si se mnou. Nechci si připustit, že by to dělal pro to, aby mi uškodil. Na Dereka se nemůžu ani podívat. Od rozhovoru s mým dozorcem si dává větší pozor na jazyk, ale dost často si nějakou tu provokativní poznámku neodpustí. Vždy, když se zadívám jeho směrem, tak mě pozoruje. Ani se nesnaží předstírat, že to tak není. Přemáhám se, abych mu jednu nevrazila. A nejhorší na tom všem je, že už třetí noc se mi zdá o černém vlkovi. Vždy mě zachraňuje. A to mě na tom děsí nejvíce. 

***

,,Arcture, už je to šestý trénink v tomto týdnu" vyčítavě říkám. ,,Stačí"

,,Ne, musíš ještě potrénovat" nenechá se jen tak odbýt. 

,,Ne. Jsem vyčerpaná. Už trénovat nebudu. Chci chvíli volno." trvám si na svém a sednu si na gauč. 

,,Dobře. Dva dny" 

,,Tři" smlouvám. 

,,Domluveno" kývne hlavou. 

,,Nechceš mi to už říct?" zkusím to.

,,Ne" 

,,Bezva" ironicky pronesu. Chci si jít lehnout, ale v tu chvíli přijde do pokoje Kraz. 

,,Za deset minut v sále. Arcture? Potřebuju ti něco říct" Kraz je celý roztěkaný. ,,O samotě" dodá, když Arctur nechápe, proč ještě nezačal. 

,,Dobře" zamračí se. ,,Počkej tady, Callo" kývnu, jakože tomu rozumím. Odejdou za dveře a já našpicuji uši. Bohužel, kovové dveře moc zvuku nepropouští. Neslyším vůbec nic. Otráveně si povzdechnu a svalím se zpátky na pohovku. ,,Callo?" ozve se ode dveří. Chvíli na to dovnitř nakoukne Arctur. ,,Pojď jdeme" beze slova se zvednu a jdu za ním. Postupně sladím s Arcturem krok. Přiřadí se ke mně a tiše mi pošeptá. ,,Chtěl jsem ti to říct, věř mi" a zase se rozejde dopředu jakoby nic. Vůbec to nechápu. Slyším za sebou nějaký malý hluk a tak se otočím. Když za sebou spatřím Dereka, znechuceně se otočím zpátky. Dojdeme do sálu a postavíme se do rohu místnosti. Derek stojí asi dva metry od nás. Normálně si stoupne a dělá, jako by se nechumelilo. Teprve teď mi docvakne, že nikde nevidím jeho dozorce. Nemám ale moc času nad tím přemýšlet, protože sálem se rozlehne Serovův hlas.

,,Dobrý den" břitce a chladně nás pozdraví. ,,Dnes jste sem všichni přišli, abych vám něco oznámil." všimnu si, jak Arctur semkl rty do tenké linky. Pohledem ještě rychle přelítnu celou místnost. Derek se mezitím přemístil na pravici mého dozorce. Pořád stojí ve vzdálenosti dvou metrů, ale nechápu, proč nás tak obchází. ,,Jelikož mi příjde, že vy, jakožto nepřirození, nemáte moc možností spolu bojovat, rozhodli jsme se vám to umožnit" pořád se nějak nechytám. ,,Budou se pořádat zápasy" dav jakoby zamrzl hrůzou. Proto mě Arctur tak cvičil. Šlehnu po něm pohledem. V jeho očích je vidět lítost. ,,Samozřejmě se tím myslí zápasy vašich schopností. Zocelí vás to. Aby to bylo spravedlivé, dvojice budeme losovat. Každé úterý a čtvrtek někoho vylosujeme. Zbytek vám řeknou vaši dozorci" zpražím mého dozorce pohledem. Zamířím pryč z místnosti. Arctur s Derekem za mnou. Neřeším, proč jde i Derek. Letím chodbami a slyším, jak za mnou běží. Zastavím se přede dveřma od pokoje. 

,,Tys... tys našla sama pokoj?" zeptá se udiveně Arctur, jen co mě doběhne. Pokrčím rameny a naznačím mu, aby konečně otevřel. Jen se za námi zavřou dveře, prudce se na něj otočím. 

,,Kdys mi to hodlal říct?!" křičím na něj. 

,,Já..." 

,,Nemůžu uvěřit tomu, žes mi tohle zatajil!" nesnažím se ztlumit svůj hlas. Potřebuju se z toho vykřičet. 

,,Uklidni se, Callo" snaží se mě zklidnit.

,,Chci slyšet ten zbytek" nahlas vydechnu ve snaze se uklidnit. 

,,No... Ono už toho moc není... Jenom..." sklopí pohled. 

,,Co?" přejdu blíž a donutím ho podívat se mi do očí. 

,,Je to na principu psích zápasů. Soupeře porazíš tak, že nebude schopný se postavit"  myslím, že mé srdce vynechalo úder. Kolikrát už jsem tohle slyšela a kolikrát už to dopadlo špatně. 

,,Ale já to neudělám" založí si ruce na prsou. 

,,Callo..."

,,Ne! Rozumíš?" rozhodím rukama. 

,,Já jo, ale vysvětli si to Terebell" 

,,Já jí nic vysvětlovat nebudu" 

,,Callo!" řekne to tak důrazně, až sebou cuknu. ,,Musíš to udělat" frustrovaně na mě kouká. ,,Jinak nás zabijou! A ten tvůj útěk skončí dřív než vůbec začal!" 

,,Řvi to víc!" oplatím mu tón. ,,Mám pocit, že u Terebell v kanceláři tě ještě neslyšeli!" 

,,Dobře, uklidníme se oba..." taky se musí zhluboka nadechnout. ,,Udělej to prosím" 

,,Tak jo" svěsím po chvíli poraženecky hlavu. Stejně to nějak obejdu. Jen ještě nevím jak. 

S touhle kapitolou nejsem moc spokojená. Přijde mi, že jsem divně poskládala slova, ale tak, výsledek děje je stejný :D Dobrou noc ♥

Zlodějka mysliWhere stories live. Discover now