Zlodějka mysli

Třináct

Rozhlédnu se kolem. 

Tělocvična vypadá pořád stejně, ale má jednu novinku. Je tu pět vojáků. 

A v rohu někdo cvičí. Nevím přesně, o jakou skupinu jde.

Serov mě pustil před sebe, abych nikam neutekla. Ryan šel po mé pravici, zatímco Am uzavírala celou skupinu. 

Vojáci okamžitě zamíří. 

,,Pohov, pánové!" zahřmí za mnou. 

Muži poslušně sklopí zbraně k zemi, ale pohled mají pořád stejně nedůvěřivý. 

Na konci tělocvičny se otočí osoba. Polije mě studený pot při zjištění, že je to Russel. 

Ryan vedle mě neklidně podupává. Amber v klidu stojí. 

,,Vy tu máte trénink?" zeptá se Serov přibližujícího se Russela. 

,,Jo, máme." 

Nespouští ze mě pohled. Zelené oči mají nepříjemně pichlavý pohled. 

,,Co tu dělá ona? A ty s ní?" 

,,Chtěl jsem s ní trénovat." 

Russel nadzvedne obočí. ,,Není náhodou Arcturova?" 

Arcturova. Jako kdybych byla kus nějakého nábytku. 

Všechno ve mně se chce vzepřít. Já jsem svoje. 

,,Ano, je." odpoví klidně. 

,,A ví, že tu jsi s ní?" 

,,Neví." odvětí naprosto lhostejně Serov. ,,Nechápu, proč by měl."

Ušklíbne se. ,,Myslel jsem si to." 

V místnosti je velice napjatá atmosféra.

,,Ale dozví se to. Já si můžu dělat, co chci." 

Nesnáším, jak to pořád zdůrazňuje. Jako by se potřeboval sám utvrdit v tom, že to tak je. Myslím, že moc dobře ví, že se mu věci vymykají z rukou a chce alespoň sám sebe přesvědčit, že to tak není. 

Nadpřirození vzadu nás zvědavě pozorují. Jsou to dva kluci a dvě holky. Na tu vzdálenost nevidím jejich stav. Kluk vepředu mi pokyne na pozdrav. Než mu to stačím vrátit, udělá něco nepochopitelného. 

Ukloní se mi. Holky udělají totéž. 

Poslední kluk stojí a kouká. 

Zůstanu jako opařená. 

Ti tři se na mě usmějí a pokračují ve cvičení. 

Musím se zhluboka nadechnout. 

,,To určitě ano." otočí se na patě, ale pak stočí svůj pohled zpět. ,,Dej na ni pozor." řekne tak tiše, že ho skoro neslyším. ,,Víš, jak je důležitá." 

,,Nejsem idiot." odsekne vztekle Serov. 

,,Bych se hádala." utrousím, i když jsem pořád trochu mimo. Já jsem fakt neskutečně nemožná. 

Nejradši bych si jednu natáhla, ale Serov to stihne dřív. Přilétne mi pohlavek a já se na něj otočím.

,,Bacha na pusu," propaluje mě očima. ,,Příště bys přes ní mohla dostat." 

Otevřu ústa, ale zase je zavřu. 

Spokojeně si odfrkne. 

Nevnímám ho. Pořád zpracovávám situaci, která se stala před chvílí. Tento projev úcty jsem ještě nezažila. Monarchie u nás už dávno není. Nikde. Žádní princové ani princezny už neexistují. Známe je jenom z pohádek. Od té doby, co proběhla třetí světová válka, tu je jenom demokracie. Myslím, že je to tak lepší. Když má jeden člověk absolutní moc, je to zvláštní. Alespoň pro mě. Vždy jsem zastávala názor, že by se věci měly řešit společně.  To, že by o našem žití měl rozhodovat jenom jeden člověk, mi nepřijde správné. Samozřejmě jde o to, jaký ten člověk je. Ale pokud máte špatného vladaře... Třetí světová válka se stala proto, že se občané bouřili. Království v tu dobu měli problémy. Lidé chtěli demokracii, která byla skoro všude. Po této válce monarchie zmizela úplně. Nevím, zda jsou teď všichni spokojeni, ale určitě je to lepší, než předtím.