Zlodějka mysli

Kapitola padesátá pátá

,,U koho jsi vlastně skončil?" zeptám se ho, když čekáme na ostatní. Konečně si ho prohlédnu. Docela se spravil. Už není tak bílý a podvyživený. Pořád to není ten krásný olivový odstín, ale to časem přijde. 

,,U Claye" pokrčí rameny.

,,Toho neznám... Jaký je?" zeptám se zvědavě.

,,Modré oči, blond vlasy, svalovec..." zasměju se a udeřím ho do ramene. 

,,Takhle to nemyslím, ty troubo" zatváří se ublíženě.

,,Jsem tě chtěl připravit na chvíli až se s ním potkáš. Ne, že pak budeš slitnat" uhodím ho do druhého ramene. ,,Dobře, dobře. Je v pohodě. Dá se s ním bavit. Je celkem mladej, dává mi najíst, mám čistý věci a postel. Nemůžu si stěžovat."

,,To jsem moc ráda" řeknu upřímně. Konečně dorazí zbytek skupiny. Samé nové tváře. A žádná přívětivá. Tři holky a dva kluci. Na holkách je vidět, že jsou značně nervózní. Jsou drobné a vypadají slabě. Kluci se tváří statečněji a jsou docela pohlední. Zvláště blonďák s hnědýma očima. Jeho oči mají barvu hořké čokolády a mě na první pohled zaujal. Je svalnatý a celkově dobře stavěný. Ren mě přistihne, jak na něj zírám a začne se hihňat. 

,,A to jsi ještě neviděla Claye" potlačuje smích. 

,,Tak jo" začne Peréz a vyruší nás. ,,Většina už mě zná, ale ještě jednou. Jmenuju se Peréz, ale vy mě budete oslovovat pane." zase mu lehce pošimrám mysl. Ztuhl na místě. Mám co dělat, abych se nezačala smát. Ren si toho všiml. Nechápavý výraz v jeho tváři mě donutí se začít smát. Snažím se to zamaskovat kašláním, ale nějak se mi to nedaří. Peréz mě zpraží pohledem. ,,Něco k smíchu, čtyřicítko?!" Vybouchnu smíchy naplno. On se přiblíží a chce mě uhodit do čelisti. Vyhnu se a dám mu pěstí do břicha. U toho si utírám slzy od smíchu. 

,,To jsem se naučila od Peréze. Takový je to skvělý učitel" stoupnu si před moji novou partu a rozpřáhnu ruce. Renovi začali škubat koutky, ale ostatní jsou pořád upjatí. Uvědomím si, že já jsem taky taková. Jsem taky hrozně upjatá. A musím být. Tady nejsme na střední škole a tohle není normální život. Tohle je válka a teror. Ale co na to na chvíli zapomenout a odvázat se? Chci něco říct, když v tom do mě Ren strčí. 

,,Máš babu" zasměje se a rozuteče se pryč. Otočím se k naší skupině a vidím, jak všichni běží ode mě. Rozeběhnu se k nim a zaměřím se na blonďáka. ,,Můžem používat své schopnosti, v nějakém měřítku" vykřiknu, ale nezastavuji se. Když už jsem skoro u něj, dostanu ránu. Elektřinou. Nebolí to, ale je to nepříjemné. Blonďák se ušklíbne a běží dál. To ještě neví, co umím já. Nenápadně ho postrčím v mysli a on s sebou překvapeně škubne a zpomalí. Doženu ho. 

,,Máš babu" zazubím se a utíkám pryč. Všichni se nakonec honí s každým a všude vládne smích. Z rohu tělocvičny slyším, jak Peréz řve, abysme toho nechali, ale nám je to jedno. Ren mě nese na zádech a je se snažím vymanit. Slyším, jak jedna holka piští, protože jí ten první hnědovlasý lechtá. Každý cvičíme své schopnosti v malé míře. Najednou vzduch rozřízne velmi siný hlas. Po zádech mi přejede mráz.

,,Co se to tu děje?!" Terebell stojí ve dveřích a kouká na nás. Za ní stojí naši dozorci. Po její pravici je Arctur a kouká na mě zvláštním pohledem. Nevím, jak ten pohled správně popsat, ale je v tom jasné poselství. Poselství zní: ,,Ty si úplně blbá" a já s ním výjimečně souhlasím. Jenže člověk, kterého vidím po její levici mi vyrazí dech. Toho já znám. S tím mám tolik společného. To je moje rodina.

,,Clayi" zašeptám jméno mého bratrance.