Zlodějka mysli

Padesát tři

Ztěžka otevřu oči a zamžikám do šera. 

Kde to jsem? 

Malátně se rozhlédnu kolem sebe, dezorientovaná jako nikdy dřív. Chlad mnou projede do morku kostí, je tíživý a neodbytný. 

Mříže mi okamžitě odpoví na otázku. Cela okolo mě je maličká a kdybych se v ní nemusela nacházet, možná bych o ní řekla, že nepůsobí tak strašně. Na zdi nevisí žádná pouta, v rohu dokonce stojí kbelík. Jak milé. 

Pokusím se posadit, ale obrovská bolest hlavy mě vrátí zpět do lehu. Zhluboka se nadechnu zatuchlého vzduchu, který mi jde do plic jen stěží. 

Pomalu se mi začnou vracet vzpomínky na včerejší večer. Nebo, kdy se to vlastně stalo?

Po tom, co jsem se rozhodla vyjít za Serovem, se kolem mě objevil hlouček vojáků, kteří měli za úkol mě odvést do bezpečí. Nevím, jestli Serovovi připadá tahle kopka plná utrpení jako bezpečné místo, ale budiž. Ten večer jsem to neřešila. Jediné, co mě zajímalo, byly stovky nadpřirozených, které vysvobodím. Které mohu zachránit mým zajetím. Věděla jsem, že dělám správnou věc. 

Dokonce i teď, když mrznu v cele to vím. Rozhodla jsem se správně. 

Když jsem odtamtud odcházela s hlavou vztyčenou, snažila jsem se vytěsnit zvuky té vřavy za mnou. Derekův nářek mě bodal jako nůž, ale já se nezastavila. Tohle byl můj boj, ne jeho. Neměl nejmenší právo rozhodovat za mě. 

Byla jsem na něj naštvaná. Měla jsem zlost. A stále mám. Ale ačkoliv každá malá část mě ho za to chce nesnášet, nějak nemůžu. Udělal to, protože mě miluje. Instinkt vlka u něj zvítězil nad racionálním uvažováním. Zazlívám mu to, ale na druhou stranu ho chápu. Zachovala bych se jinak? 

Znovu se rozhlédnu po cele. Jak jsem se sem vlastně vůbec dostala? 

Poslední na co si vzpomínám, je jakýsi výkřik, který mě přinutil se otočit a následná injekce, kterou mi někdo přitiskl ke krku.

Opět se pokusím posadit, tentokrát úspěšně. Hlava mi třeští, rty mám suché a ruce mrtvolně bílé. Jak dlouho tady ležím? 

Pomalu se postavím na nohy a obejmu si pažemi tělo. Je tu vážně nesnesitelná zima. 

,,Haló?" Zaskřehotám zastřeným hlasem, který sama moc nepoznávám. 

Opatrně povolím otěže své schopnosti v pokusu zjistit, jestli ji ještě vůbec mám. Docela mě překvapí, když zjistím, že ano. 

Zhluboka se nadechnu a nechám ji prozkoumat okolí. Éter mě okamžitě přivine do své náruče toho nelítostného chaosu a uvolnění, která mi dává takovou moc. 

Hned narazím na jednu mysl, která je ode mě jenom kousek. Otřepu se, když zjistím, kdo to je. 

,,Ryane," pohrdavě oslovím vlka a odkašlu si. ,,Já vím, že jsi tady." 

Ostré vyštěknutí mi rozpulzuje spánky, nicméně se nad tím nepozastavím. Napřímím se ještě více, v očekávání toho hnědošedého zvířete. 

,,Slečna se nám probudila," uslyším jeho hlas dříve, než ho uvidím. ,,Serov bude mít radost." 

Konečně vyjde ze stínu a ukáže se mi. Ačkoliv mu na rtech pohrává ten jeho věčný proradný úšklebek, zpozoruji změnu. Vypadá jinak, unaveněji. Kruhy pod očima mu téměř svítí na bledé tváři, vlasy má rozcuchané a vypadá to, že se dlouho neholil. Ležérně se opře ramenem o stěnu. 

Ignorujíc jeho poznámku si založím ruce na prsou. ,,Jak dlouho tady jsem?" 

Chvilku to vypadá, že přemýšlí, ale nakonec se jenom provokativně usměje a pokrčí rameny. ,,Možná hodiny, možná dny..."