Zlodějka mysli

Kapitola sedmdesátá osmá

Zamrkám a nahlas polknu. Sebevědomě si to k nám kráčí Derek. Mé tělo se celé napne a projede mnou zvláštní pocit. Rozmýšlím se, jestli jsem ráda a nebo ne. 

,,Ahoj kočičko" ukáže bílé špičáky a já jsem rázem rozhodnutá. Nijak na to nereaguji a nechápu, že Terebell taky ne. Jednu bych mu vrazila, ale přece jenom budu mít ještě příležitost. Nadechnu se a zaměřím se na Arctura. Nervózně si mne ruce v rukavicích a těká po nás pohledem. Když si všimnu Serova, který mě pozoruje, znervózním pro změnu já. Zapnu své schopnosti a myšlenky všech na mě dolehnou a já se chytím za spánky. Zase je zpátky ztlumím. 

,,Ty" ukáže čarodějnice na mě. ,,Jdi na levou stranu" 

,,A já jdu na pravou" odporoučí se sám Derek. Terebell na to opět nic neřekne a já nechápu, kde se v ní bere tolik tolerance. Na konci arény se otočím čelem ke svému protivníkovi. Jeho uhrančivě černé oči mě hypnotizují. Najednou kolem sebe slyším praskání elektřiny a rychle oči odtrhnu a posunu se trochu dál od stěny.

,,Můžete" vyzve nás a já se přiblížím k prostředku. Derek udělá totéž. Pořád zůstává v lidské podobě, ale blíží se ke mně jako ke kořisti. 

,,Když budeš hodná, bude to rychlejší" ušklíbne se na mě, když stojíme ve vzdálenosti ani ne jednoho metru. 

,,Když budeš debil, stane se to samé" odseknu. Rázem se arénou rozezní jeho chraplavý smích.

,,A jsi vtipná, co víc si přát"

,,Jo, taky jsem chytrá, krásná a prostě úžasná" řeknu a snažím se znít lhostejně. Z publika se ozve pobavený smích a já jsem na sebe hrdá. Na sekundu se tam podívám a zjistím, že i Serov se lehce usmívá. Okamžitě odvrátím pohled. 

,,Říkal jsem, že jsi vtipná" řekne a já mám co dělat, abych se nezačala smát. 

,,Blbečku" odvětím a zaútočím mu na mysl. Je připravený a zatne obranné valy. 

,,Moc brzo, kočičko. Vidim ti až do žaludku" naposledy se ušklíbne a promění se ve vlka. Pořád žasnu nad tím krásným zvířetem. Rychle mě to přejde, když kolem mé osoby začne nebezpečně kroužit. Čekám na útok, ale nepřichází. Tiché vrčení pronásleduje jeho chůzi a já bych lhala, kdybych řekla, že nemám strach. Jsem už dost zoufalá, když se pořád nic neděje. Napadne mě stejně laciný trik jako tenkrát s Arcturem. 

,,Pozor!" vykřiknu a podívám se za něj. S vlkem to ani nehne a publikum mě má za blázna. Derek se jako mávnutím proutku promění zpět a začne se smát. Zase zapnu svou schopnost naplno. 

,,Za prvé, nejsem tak tupej, abych to nepředvídal a za druhé, mám nadměrně vyvinutý sl..." v tu chvíli vystartuji. Bingo. Moc pozdě si uvědomí, co jsem udělala. A já to věděla. Věděla jsem, že nedává pozor. Věděla jsem, co si myslí. Co hodlá udělat. Toto miluji na své schopnosti nejvíce. Zatlačím na první dvě vrstvy a protlačím se dozadu. Opět zamířím do jeho bezpečné zóny. Tentokrát mě obklopí les. Černá obloha se rozpíná nad mou hlavou a já si uvědomím, že i já se tu cítím velice bezpečně. Líbí se mi tu. Moc se tady do toho zakoukám a cítím, jak mě cosi ztrhává zpět. Když jsem opět ve svém těle, zmateně se rozhlédnu kolem sebe a snažím se zorientovat. Ležím na zemi a nade mnou se tyčí černý vlk. Vyděšeně vykřiknu. Vycení na mě zuby a zavrčí. Je po mně. Ale já se nedám. Dám ruce dozadu a chytnu vlkovi přední nohy. Škubnu s nimi dozadu a on spadne přímo na čumák. Slyším tichý nářek a v tuto chvíli ani nechci vědět, co si myslí. Odkulím se stranou a rychlostí blesku vstanu. Zase zaměřím svůj pohled na opodál stojícího vlka. Z nosu mu trochu kape krev. Derek se promění zpátky. 

,,Kurva, kočičko, jsi chytřejší než jsem si myslel" utírá si krev. Jeho myšlenky čtu jako noviny. Myslí si, že teď zaútočím. Musím nějak odvést pozornost. 

,,Nevyplácí se mě podceňovat" ušklíbnu se na něj.

,,To bych si v životě nedovolil" jeho rty ovládne úsměv. 

,,To máš taky štěstí" cítím z publika jejich napětí. Ale já to nemůžu uspěchat. Pořád je ve střehu. ,,Už jsi si utřel krvičku? Já bych docela ráda pokračovala" 

,,Tak pokračuj, jak je ctěná libost" rozmáchne rukama na znamení, že je celý můj. 

,,A nebudeš brečet?" utahuji si z něj. 

,,Možná. Podle toho, jak moc drsná na mě budeš" miluji, když je někdo stejně ironický jako já. Mám chuť k němu přijít a nabídnout mu přátelství, které díky naší ironii a sarkasmu vydrží navždy, ale má to jeden háček. Je to Derek. Skoro si smutně povzdechnu. 

,,Na stupnici od jedné do deseti? Tak dvanáct" dál pokračuji v našem handrkování.

,,To dost vypovídá o té tvé inteligenci" neudrží smích. Nedává pozor. 

,,O tvé taky" usměju se naposledy tajemně a vystřelím. Nestihne to a překvapeně se promění ve vlka. Asi si tak přijde víc v bezpečí, ale myslím, že je mu to nic platné. Mám chuť se poplácat po rameni, ale nemám na to čas. Rovnou minu vrstvy a vrhnu se do bezpečné zóny. Rychle jí projdu a mířím do středu mozku. Mluvím o tom jako o městě, ale pro mě to tak skutečně je. Předpokládám, že někde tady na mě bude čekat fiktivní Derek, stejně jako tomu bylo u Peréze. Nemýlila jsem se. 

,,Nazdar, kočičko, takže se potkáváme i tady? Nebudeš tomu věřit, ale takovou zkušenost jsem ještě neměl" 

,,Užij si to. Pokud nebudu muset, už sem víckrát nevkročím" odvětím a rozeběhnu se ke světlu. Moje nohy pořád přidávají na rychlosti a já mám pocit, že skoro letím. Je to neskutečné. Derek to samozřejmě nestihne. Něco přede mnou blikne a já vidím arénu. Ovšem úplně z jiného úhlu pohledu. Vidím očima vlka. 

Vaše komentáře mě moc těší a mě to pořád popohání k dalším kapitolám. Navíc jsem strašně moc ráda, že je vás tu pořád víc ♥