Zlodějka mysli

Kapitola čtrnáctá

Musela jsem usnout, protože když otvírám oči, sklání se nade mnou Brin a něco mi říká.

,,Cal. Callo! Vzbuď se!" rozeznávám jednotlivá slova.

,,Co... Co je?" odpovídám rozespale.

,,Už je po všem. Ale musíš se vrátit do tvého domku. Je zákaz vycházení. Pojď, odvedu tě" říká Brin. Vstávám. Matně se mi vše vybaví. Desetiletý chlapec. Chaos. Střelba. Vše na mě dolehne. Cítím myšlenky Brin. Něco se stalo. Jenže když se jí chci kouknout do mysli, zmizí moje schopnosti.

,,Callo" kouká na mě přísně. ,,Nezneužívej svého daru. Ano něco se stalo. Zabili dvacet našich mužů a pět unesli." říká rozhněvaně Brin. Vyjeveně na ni koukám. ,,Promiň Cal. Jsem z toho hodně smutná. Nechtěla jsem být protivná. Navíc ty stejně zatím nic nevíš. Promiň že ses stala mou obětí urážek" říká moje jediná kamarádka. Vrací se mi schopnosti. Ale teď už vím, že je nikdy nesmím použít na Brin. Nikdy. Je to jako by do mě někdo vlíval život. Brin otvírá vchod. Jak je úžasné cítit svěží vzduch. Hladí mě ve vlasech. Bri mi ale nedá moc času na rozkoukání. Vede mě na druhý konec vesnice. Na chvíli zahlédnu náměstí, ač se mu snaží Brin ze všech sil vyhnout. Už vím proč. Je tam bazén krve. Leží tam něco okolo padesáti mužů. Ti všichni zemřeli. Snažím se ten hrůzný výjev vymazat z paměti. Ale nejde to. Ten tam bude otisklý navždy. Konečně míříme k mému domu.

,,Budu mít spolubydlící?" ptám se.

,,Ano. Zítra se k tobě přistěhuju já. Chtěli k tobě dát Miu nebo Sandru. Ale to bych ti nenechala udělat." mrkne na mě. Vrhám se jí do náruče a objímám ji. Teprve teď si to uvědomuji. Já mám kamarádku. Opravdovou kamarádku.

,,Děkuju" zašeptám.

,,Nemáš zač" říká tiše Brin a vede mě do našeho domu. Teprve  teď si všímám krásného malého domečku. Vevnitř jsou uklidnují žluté stěny a nábytek ze dřeva. Je to tu malebné.

,,Já teď musím jít zařídit pár věcí. Počkej tady. Mám ti sem někoho poslat?" ptá se už zase přátelská Brin.

,,Ne. Nechci nikoho otravovat" říkám ale cítím že se mi chvěje hlas. Už zase mám před očima náměstí.

,,Dobře. Pošlu sem Kylea" říká a vyletí z domečku než stačím něco namítnout. Sednu si na gauč a snažím se nemyslet na to, co se tam venku stalo. Za chvíli  zaklepe někdo na dveře. Chvíli se rozmýšlím co udělat ale nakkonec jdu otevřít s tím , že je to Kyle. K mé smůle, tam stojí Mia.

,,Callo, můžu na chvilku?" ptá se sklíčeně. Tak tohle je divné. Mia má být mrzutá a naštvaná. To k ní patří. Pak by bylo vše v pořádku.

,,Jasně" odpovídám s podezřením v hlase. Mia pomalu dojde do pokoje a sedne si na gauč. Dá si kolena na prsa a začne se houpat v pravidelném rytmu. ,,Co se děje?" jdu rovnou k věci.

,,Znáš Rena?" ptá se plačtivě.

,,Ne" říkám.

,,Je to můj bratr. Teda byl" rozpláče se. Chci říct "Proč si přišla zrovna za mnou?" ale mlčím. Je mi jí líto. Co bych dělala já, kdyby zemřela Tamra? Přisedávám si k Mie a objímám ji.

,,To je mi moc líto" říkám a myslím to upřímně. Chvíli jenom mlčíme. Pak se Mia zvedne.

,,Ten gauč je strašně nepohodlný" pronese sarkasticky a udělá mrzutý obličej. Už je to zase Mia. I když smutná ale zase ona. ,,Díky" pronese upřímně a je pryč. Tak tohle bylo divné. Třeba se jednou spřátelíme, pomyslím si zamyšleně. Pak si lehám a usínám.