Kapitola čtyřicátá

2.6K 219 6
                                    

Ohromeně koukám kolem sebe. Opatrně zkusím zvednou ruku. Perézovo tělo to udělá. Nestačím se divit. Slyším nějaký zvuk a následuji ho pohledem. Do tělocvičny vejde Arctur. Udiveně se rozhlíží po mrtvých nebo raněných. Najednou jeho pohled ustane někde vedle Peréze. Kouká úplně zkroprněle. Je na něm vidět jak je vyděšený. Následuji teda jeho pohled. Ležím tam zhrouceně na zemi. Otevřu Perézovu pusu v mém údivu. Arctur se ke mě rozeběhne.


,,Co se jí stalo?!" řve na Peréze. Nejsem za něj schopná odpovědět. Jen dál koukám na své bezvládné tělo. Něco se mnou hrozně silně škubne a já upadám do temnoty....

***

Probudím se opět na ošetřovně. Nevím, jak je to možné, ale ani mě to nijak zvlášť nepřekvapuje. Bílý strop vždy hlásí to, že začíná další problém se kterým se musím vypořádat. Co musím zvládnout. Sama. Co mě ale překvapí je to, že vedle mě sedí Arcur a propaluje mě pohledem. Bolest hlavy je téměř nesnesitelná, ale nestěžuji si. Mám takový pocit, že by to teď stejně nikoho nezajímalo.

,,Callo, už ti někdy někdo řekl, že si neskutečně tupá?"  řekne mi můj dozorce a předstírá klidný pohled.

,,Co prosím?" obořím se na něho.

,,Nemluv na mě tímhle tónem."

,,Trhni si" snaží se uklidnit. Dál mu nebojácně koukám do očí. Nelituji toho co jsem udělala.

,,Dovol, abych ti připoměl, že jsi zabila člověka a další dva zranila. Jsem jediný člověk, který ti je tu momentálně ochotný pomoc, takže já být tebou, dávám si velký pozor na pusu" řekne velmi jedovatě a jako by tím mi vlepil facku. Krve by se ve mě nedožezal. Já vážně zabila člověka? A vážně jsem na to zapomněla? Co jsem to za bytost? Chce se mi brečet, ale nebudu. Každopádně ale nedokážu předstírat lhostejnost. To není v mých silách. Arcur na můj výraz překvapeně kouká. Nikdy mě asi ještě nezažil zlomenou. Teď koukám upřeně do rohu místnosti a klepu se. ,,Promiň Callo, nechtěl jsem..." dál se nehýbu a nic nedělám. Pořád myslím na to, jak se ten kluk jmenoval, jak asi před tímhle žil. Před tímhle podzemním vězením. Poslechl svého trenéra a já ho za to zabila.

Jak jsem mohla?

Zlodějka mysliKde žijí příběhy. Začni objevovat