Zlodějka mysli

Dva

Do nosu mě udeří pach potu. Rozhlédnu se po Arcturovi. Cítím, jak mě vlk tahá za rukáv a tak vyrazím za ním. Prodíráme s davem, Derek má nos na zemi. Slyším šuškání a ukazování na mou osobu. Bohužel neslyším co říkají a tak se vydám dál. Vlk už má kus náskok a tak rychle vyrazím za ním. Omylem o někoho zavadím. 

,,Pardon" zamumlám a chci dál pokračovat, ale silná paže mě strhne zpět. Ohlédnu se po neznámém. 

,,Ale ale" ušklíbne se na mě zlomyslně Russel. Vytrhnu se mu a opráším si z rukou neviditelná smítka. Vzápětí do něj zabodnu pohled. Derek je v mžiku u mě. Postaví se vedle mě a výhružně zavrčí. ,,O, tak ona už má slečna i ochranku" zatnu ruku v pěst. 

,,Dereku" oslovím vlka, oči upřené na Russela. Nechápavě se po mně ohlédne. ,,Dost" 

,,No a ještě ke všemu samotného Dereka Tonnera" jeho odporný úšklebek se ještě prohloubí. Ten na něj vycení zuby a chňapne mu po ruce. Dozorce vylekaně ucukne. Normálně bych se asi zasmála nad jeho vylekaností, ale já se zamyslím nad jeho slovy. Samotného Dereka Tonnera. Chci něco říct, ale najednou za sebou slyším známý hlas. 

,,Ano" téměř nastejno se na něj s Derekem otočíme. Arctur probodává Russela pohledem. ,,Ještě něco nebo si své svěřence můžu odvézt?" druhý dozorce mu pohled vrací stejně intenzivně. Je mezi nimi znát jistá nevraživost. Vlk se nejistě zavrtí, zuby stále vyceněné. 

,,Měl by sis své svěřence líp hlídat" úšklebek mu z tváře zmizel, nahradil ho kamenný výraz. ,,Nesmí se tu pohybovat sami" Arctur zatne čelist a zároveň pěst. Hluboce vydechne. 

,,Pojďte" promluví na nás. Naposledy se na Russela zadívám a pak se otočím k odchodu. Náš dozorce nás vede skrz masu lidí. Nesmí se tu pohybovat sami, zní mi hlavou.  Tak proč nás nikdo nezastavil? Proč nikdo nic neřekl? Tak moc otázek a tak málo odpovědí. Rozhlédnu se kolem sebe. Každý dozorce má okolo sebe hlouček lidí. Stejně je zvláštní, že Arctur má jenom nás dva. Nějak mi to nedává smysl. Ale co mi v poslední době dává smysl? Zakroutím hlavou. Vlk si toho viditelně všiml, ale já ho ignoruji. Taky nevím, kam se vytratila Derekova namyšlenost. Posledních dvacet čtyři hodin se toho událo tolik, že jsem ani neměla čas nad tím moc přemýšlet. Nespokojeně našpulím rty. Dojdeme k našemu obvyklému místu. Náš dozorce se posadí na židli a působí stejně lhostejně jako ostatní. Chci mu něco říct, ale v tom přijde na pódium Terebell. Stihnu zachytit, jak se Derek naježil. Střetneme se pohledem, ale on ho přeruší. Opět se zaměří na čarodějnici. a já udělám totéž. 

,,Jak již víte" začne, tentokrát bez pozdravu. Už ji asi přestal bavit vyslovovat. ,,Byl tu požár" rozklepou se mi kolena, nohy mě náhle nechtějí poslouchat. ,,Zemřelo při něm dost nepřirozených" pevně stisknu rty k sobě, abych nevyslovila něco, co by mě mohlo později mrzet. V Terebellině hlase je znát hraný smutek. Je mi z toho na zvracení. ,,Avšak díky odvážnému činu čtyřicítky se jednoho podařilo zachránit" sevře mě ledová ruka lítosti. Přesně tak, jednoho. Opět mnou projede vlna zoufalství, šíří se mým tělem. Cítím ho v břiše, v nohou, v konečcích prstů. Ale nejvíce v mysli. Čarodějnice ví, že Mia je moje slabina. Teda byla. Všichni se na mě ohlédnou a já mám co dělat, abych udržela slzy. Snažím se je rozmrkat. Nejradši bych se zahrabala někam hluboko a už v životě nevylezla. Všichni na mě upírají zrak, zdá se mi, že nemrkají. Všimnu si, že se Arctur postavil a Derek přede mě přiběhl. Na všechny vycenil zuby a vyštěknul. Jasný znak, že mi mají dát pokoj. Jedna neposlušná slza si brázdí cestu mými tvářemi.  Rychle ji setřu. Terebell vše spokojeně pozoruje. Kdyby byla kočka, vsadila bych se, že teď bude slastně příst.