Zlodějka mysli

Deset

Probudím se do obrovské tmy. 

Takže to nebyl sen. 

Jazyk mám těžký a suchý. 

Neskutečná žízeň je jediné, na co teď dokážu myslet. 

Jsem slabá, ale rozhodnu se, že to tady prozkoumám. 

Zvuk kapající vody mi dodává trochu síly. 

Postavím se na své nohy, kterým momentálně vůbec nedůvěřuji. 

Dává mi neskutečnou práci postavit se na ně.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale muselo to být déle než pár hodin. 

Cítím se dost mizerně. 

Děsí mě ta nekončící černota. 

Je to ten druh tmy, na který si prostě oči nezvyknou. Je to ta plná barva, kterou oči nezpracují. 

Nejraději bych si za svou ufňukanost dala pěstí.

No tak, Callo. 

Snažím se najít rovnováhu. 

Na chvíli se zastavím a zavřu oči. 

Nádech. Výdech. 

Když je otevřu, vidím stejné nic jako předtím, ale je mi o něco lépe.

Hlavně s noblesou, princezno. 

Donutím se udělat krok vpřed.

Pod nohama mám určitě beton. 

Taková studená a pevná podlaha nemůže být nic jiného. 

Udělám další a další. 

Když se moje ruka dotkne stěny, zastavím. 

Je to stejný povrch jako zem. 

Držím se jí a postupuji kolem ní. 

Je jasné, že chodím v kruhu. 

Kapající voda je stále slyšet, ale tlumeněji. 

Obejdu jámu pro jistotu znovu, ale je to pořád to samé. 

Voda určitě není v téhle kopce. 

Je to nějaká provokace. 

Udeřím pěstí na stěny a hned na to bolestně zaskučím. 

,,Do prdele." ulevím si, když cítím, jak mi po kůži stéká teplá tekutina.

Hlavně klid. 

Zaposlouchám se do zvuku kapek. 

Slyším je napravo ode mě, ale tam je jenom stěna. 

Musí být za ní, ale beton neprobourám. 

Perou se ve mně protichůdné emoce. Nechci to vzdát, ale obávám se, že s tímhle nic nezmůžu. 

Napojím se na éter.

Jedna mysl tam někde je, ale tak daleko ode mě, že nemám šanci. 

Zhroutím se na zem a dál poslouchám provokativní kapání. 

***

Kapka dopadla na zem stopadesátkrát. 

Desetkrát jsem obešla zeď.

Je to tady velké zhruba dva na dva metry. 

Toto jsou údaje, které jsem spočítala. 

Přijde mi, že jsem tady snad rok.