Šedesát čtyři

1.9K 121 61
                                    

Derek mi pomůže se vyhrabat na pódium. Nohy mám vratké, celá si přijdu nestabilní. Nebýt jeho ruky na mých zádech, pravděpodobně už bych spadla. 

Přede mnou jde Nela. Záda má rovná jako pravítko, pohled upřený před sebe. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi někoho strašně připomíná. Teda samozřejmě, když nepočítáme Arctura. Ty její oči a ostře řezaný nos jako bych znala dlouho předtím, než jsem ji uviděla. Ale odkud? 

Zavrtím hlavou ve snaze z ní vytřást všechny nepotřebné myšlenky a soustředit se na svůj úkol. Pomoct Spencerovi a pokusit se mu zachránit život. Hračka. 

Nela se zastaví a já udělám totéž. Její příklad následuji i při otočení směrem k davu nadpřirozených. Uvědomím si, kolik jich přibylo. Kolik se jich Shayovi podařilo zachránit. Usměju se. 

Pod pódiem stojí bezmála čtyři sta nadpřirozených, z nich minimálně dvě stě svěřenců. Tělem mi projede vlna radosti a zvláštního klidu. Jsem ráda, že jsou konečně v bezpečí. Nebo alespoň v něčem, co ho připomíná. 

,,Callo!" Sykne Nicholleta vedle Nely a pokusí se ke mně přes ni projít. Nechápavě na ni zamrkám, zatímco sleduji, jak se Nela nehne ani o píď. 

Když se hnědé oči spojí s mými, pochopím proč. Stejně jako já, i ona má pocit, že jsme teď něčím spojené. A že za mě nese jistou zodpovědnost. Jako bychom si po Arcturově smrti zbyly, jako bychom na sebe vzájemně musely dohlížet, když už to nemůže dělat on. Vytvořil mezi námi zvláštní pouto, které nelze ignorovat. A ani ho ignorovat nechci. Jsem ráda, že Nela to cítí stejně. 

Nicholleta ze sebe vydá zvuk, který zní jako zavrčení a zakňučení dohromady. ,,Prosím." 

Nela se znovu koukne na mě a já tiše kývnu hlavou. Ať už nás spojuje cokoliv, Nicholleta mojí podporu teď potřebuje více než ona.  

Konečně ke mně princeznu pustí a ta si s dlouhým výdechem spokojeně stoupne na místo, kde ještě přes chvílí stála Nela. 

,,Co se děje?" Zašeptám a znovu se usměji do davu. 

,,Nic," odvětí s lehkým náznakem nervozity v hlase. ,,Jen jsem chtěla sedět vedle tebe." 

Úsměv se mi rozšíří a zlehka uchopím její za ruku, abych jí tím vyjádřila podporu Jsem ráda, že ji mám vedle sebe. ,,Zvládneme to." 

Unaveně nadzvedne koutky úst, ale je to spíše odevzdané gesto než úsměv. ,,Snad máš pravdu." 

Chci jí to potvrdit, ale to už se všude kolem mě rozlehne Shayův hlas. 

,,Zdravím Vás!"

Nadpřirození pod námi začnou nadšeně výskat a provolávat naše jména. Všechny pohltí radost, vzduchem se nese zvuk tleskání a hvízdání. Zaplaví mě euforie.

Po chvíli však zaslechnu i jiné výkřiky. Nenávistné a bojovné. Napínám uši, abych se o tom ujistila.  Úsměv na mých rtech povadne, když mi dojde, proč se tu sešli. Strachy se mi z toho sevře žaludek. Tohle není oslava naší výhry. Tohle je odplata. Oni se přišli podívat, jak za to Spencer s Terebell zaplatí. Za ty roky utrpení, za všechno, co si museli prožít. 

Přejíždím po všech pohledem a jediné, co jim zahlédnu v očích, je jakási agresivní nedočkavost. Jsou jako zvířata, která lační po krvi. Po Spencerově krvi. Vidím na nich, že je jim jedno, jestli za něco z toho opravdu může. Potřebují si na někoho ukázat prstem. Chtějí pomstu. 

Ruce se mi bezděky rozklepou, proto je raději schovám za záda, zatímco se snažím zhluboka dýchat. Bude to těžší než jsem čekala. Derek sice říkal, že mi nadpřirození věří, že na mě dají, ale když je teď pod sebou všechny vidím, nejsem si tím tak jistá. Co když se mi to nepovede? Co když Spencerovi nepomůžu?

Zlodějka mysliWhere stories live. Discover now