Zlodějka mysli

Kapitola padesátá sedmá

,,Co.. cože?" Arctur na mě překvapeně kouká. Roztříštěná sklenička leží na zemi a můj dozorce si toho vůbec nevšímá.

,,Slyšel si" pokrčím rameny. V tom otevře dveře Kraz. 

,,Arcture? Za deset minut v hale" nic víc neřekne a zase dveře zavře. 

,,Musím jít" řekne a otevírá dveře.

,,Počkej... Chci vědět víc o Clayovi" prosebně se podívám. 

,,Pak ti to řeknu" pokývu hlavou na znamení, že mu rozumím. Zastaví se ještě přede dveřmi. ,,Mimochodem, ty už se mnou zase mluvíš?" ušklíbne se. 

,,Jestli ti to vadí, můžu zase přestat" odseknu mu. Zasměje se a je pryč. Debil. Já se usadím na gauč a čekám.

***

Když se otevřou dveře, překvapeně sebou trhnu. Asi jsem musela usnout. Ve dveřích stojí opět Kraz.

,,Callo? Mám tě dovézt do haly" tváří se nervózně. Zvednu se a beze slova jdu za ním. Ani se na nic neptám. Stejně vím, proč tam jdu. Chtějí vědět, co se stalo v tělocvičně. Zatím, co jdeme labyrintem chodeb, rozmýšlím se, co jim řeknu. Pravdu, co jiného. Vzpomenu si na to, jak mi máma říkávala, že pravda je to nejcennější co máme. Že lži vytvářejí opar falešného štěstí a radosti. Že pravda bolí, ale i tak ji mám říkat. A že pravda není to samé, co můj názor. Díky své výbušné povaze, ještě před tím, než se u mě objevily mé schopnosti, tak jsem se dost hádala. Třeba s Tamrou. Stála jsem si za svým názorem a za tím, že mám pravdu. Jenže ne vždy jsem ji měla. ,,Vždy jsou dvě strany jedné mince", říkávala.  Až teprve teď si to uvědomuji. Do očí se mi nahrnou slzy, když si vzpomenu na svou rodinu. Přes všechny spory, které jsme spolu měly, se mi po nic stýská. Tak moc bych chtěla vidět mamku se sestrou. Tak moc. Mrkám, abych z očí vyhnala slzy. Už stojíme u dveří haly a já vztyčím hlavu. Kraz dveře otevře a my vstoupíme. Za velkým stolem vidím hrozně dozorců. Je tam i Terebell. 

,,Děkujeme Krazi, můžeš jít" usměje se na něj Arctur a on tak učiní. Já přede všemi stojím sama. Nevím, co mám dělat. Čarodějnice se v tom viditelně vyžívá a nechává mě jen tak stát. 

,,Čtyřicítko, nechceš se posadit vedle mě?" mile se na mě usměje Nela. Vděčně jí úsměv oplatím a pomalu se přesunu. Proč sakra nikdo nic neříká? 

,,No" trochu nejistě začínám. ,,Proč jste si mě zavolali?" hlas mám nečekaně pevný. 

,,Co se stalo v té tělocvičně?" zeptá se mě Terebell. ,,Už si třetí která tu je, takže bych ti radila pravdu" 

,,Já nikdy nelžu" setřu ji ledovým hlasem. ,,Prostě jsme se potřebovali trochu odvázat. A myslím, že hra na babu nebyla špatný nápad. Každý jsme u toho trénovali své schopnosti. Ano, měli jsme poslechnout Peréze, ale prostě jsme udělali svůj vlastní trénink" nějak se pokouším to zformulovat a koukat se Terebell do očí. 

,,Je divné, že takovéhle akce nastávají jenom v tu dobu, když si ve skupině ty" její pohled je tvrdý jako kámen. Nemůžu oponovat. Je to pravda. Pokrčím rameny. 

,,Pravda" nebojácně nepřerušuji oční kontakt. V tom okamžiku do místnosti vejde Peréz a my se obě otočíme. 

,,Omlouvám se, nebylo mi řečeno, že mohu přijít, ale přišel jsem. Jsem tady, protože Vám chci něco sdělit" na Peréze je až nezvykle slušný. ,,Je mi jedno, co Vám tady ten fracek napovídal" jo, je to Peréz. ,,Ale já s její skupinou končím. Respektive končím se skupinou, kde je čtyřicítka" moje číslo skoro vyplivne. 

,,Ale..." začne Terebell, ale on ji přeruší. 

,,Našel jsem za sebe náhradního trenéra" odtuší a odejde.