Zvládli šílenou výměnu duší. Ona v těle Eleanor Calder, on jako člen nejznámějšího boybandu na světě. Poznával duši naprosto neznámé dívky a postupně se do ní zamilovával. Mysleli tak, že si vybojovali konečné štěstí. Ale jednoho dne se výhybky jeji...
Díky, díky, díky! Za pozitivní ohlasy k prologu. Za to nadšení. Za radost, již na mě prostřednictvím reakcí přenášíte. A především za podporu! Užívejte si pokračování IWBWY, je psané PRO VÁS. Vás všechny. Očekávejte pomalý rozjezd, ostatně jako u všech mých povídek, snad se bude i nadále líbit. Mám vás ráda!
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
* * * * * * * * * * * * * * * *
S tichým pobrukováním a lehkým pohupováním do rytmu jakési písně, znějící z rádia, jsem u kuchyňské linky připravovala voňavé lívance, když tu mě kolem pasu znenadání objaly Louiho pevné stabilní paže.
„Hmm," zamručel jako nespokojený hoch, jemuž maminka odmítla koupit vysněné autíčko na dálkové ovládání. „Máme konečně pár dnů jen sami pro sebe, a ty se rozhodneš zmizet?"
Pobaveně jsem se uchechtla. „Neříkej, že nemáš hlad. Nevěřila bych. Už dobrou hodinu ti příšerně kručelo v žaludku." Ovládala jsem potřebu rozesmát se z plných plic, jelikož když jsem těsně před rozedněním onen zvuk slyšela poprvé, myslela jsem, že se pod námi minimálně propadl postelový rám.
„To nepopírám, nicméně radši bych se vzbudil a měl tě vedle sebe..."
Bojovala jsem s náhlým přívalem horka, jež mi zaplavilo líce, a místo odpovědi se radši dál soustředila na přípravu snídaně. Upřímně, ani za rok a půl jsem si ještě nezvykla na Louiho city prodchnutá slova, na jeho komplimenty a laskavost. Byl prvním klukem, jehož jsem do svého života skutečně pustila. Jemuž jsem se naplno a úplně otevřela. Vyskytly se tudíž situace, kdy jsem nevěděla, jak bych se měla zachovat. Vše se zdálo nové, dosud nepoznané.
Dával mi čas. Nikdy na mě netlačil.
A nikdy jsme také nemluvili o tom, co se stalo. O mé duši v Eleanořině těle. Toto období našich životů mezi námi představovalo tabu. Jistě jsme o něm oba často přemýšleli, ale zřejmě nechtěl ani jeden jitřit staré rány. Na jednu stranu jsme se díky zásahu Strážců sice našli, avšak na tu druhou... Byla to velmi strastiplná, velmi bolestivá cesta. Nejen pro mě či Louiho.
Myšlenky mi opětovně zalétly k Niallovi. Netuším, zda si s Tommem někdy promluvili, zda rozebírali celou tu šílenou věc, pravdou ovšem je, že se mi blonďáček pořád vyhýbal. O samotě se mnou nikdy nezůstal a mluvil na mě jen v nejnutnějších případech. Srdce mi pokaždé krvácelo. Neměla jsem ale právo od něj cokoli požadovat. Nesměla jsem mu ubližovat ještě víc jen proto, abych se já sama cítila líp.
„Co dnes podnikneme?" připomněl se Lou. Líbl mě na rameno, cítila jsem, kterak se mu rty kroutí do spokojeného úsměvu. „Nechceš třeba k jezeru? Můžeme si uspořádat piknik. Anebo na shakespearovský festival. V Chelmsfordu se zrovna jeden koná. Sice takový menší, komornější, nicméně vím, jak moc máš jeho hry ráda..."
Pokoušela jsem se zaplašit slzy, jež se mi draly do očí. Věděl o mně skutečně úplně všechno. Což jsem doposud dovolila pouze rodičům. Dokonce ani kamarádky neznaly má nejniternější tajemství, kdežto Louis...
Bezděky mi ruce zabloudily k břichu. Copak jsem se mu mohla zmínit o pravém důvodu svého brzkého vstávání? Totiž že mě probudil bouřící žaludek a já zvládla na poslední chvíli vběhnout do koupelny? Mohlo jít pouze o nějakou virózu či něco podobného, ale... Zpozdila se mi menstruace. Před čímž jsem nemohla zavírat oči, jenže jsem se na druhou stranu příšerně bála naplno uvažovat, co by to mohlo znamenat.
„To je skvělý nápad," opáčila jsem nakonec. Můj hlas sice nezněl tak sebejistě, jak jsem původně plánovala, ale přetvářka nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou. Nezměnilo se to ani v Eleanořině těle, ani zpátky v tom mém. Ač by se mi podobná schopnost někdy vážně hodila. Protože vyrovnávat se s útoky hysterických fanynek po tom, co jim Tommo oznámil, že je v jeho životě nová láska – totiž já –, bylo leckdy nad mé síly. Probrečela jsem nespočet nocí, vypila litry meduňkového čaje na uklidnění, a to vše stále dokola. Hlavou se mi honila jediná otázka: proč mě tak nenávidí? Co jsem jim kdy udělala? Odsuzují mě, aniž by mě skutečně znaly?
Vypnula jsem sporák, poslední lívanec přesunula na talíř a obrátila se k Louimu čelem. Ač jsem znala každý rys jeho obličeje, každou pihu či vrásku smíchu, dokázala bych se na něj dívat hodiny. Připadal mi důvěrně známý, zároveň však část mě jako by se bála, že prožívám jen hodně živý sen.
Zvedla jsem paže a objala ho kolem krku. „Ozvali se ti kluci?"
Zašklebil se. „To víš, že jo. Každý z nich poslal SMS, a přestože obsahovaly jen strohý výčet toho, co doma dělají, všechny měly společný konec."
V nevyřčené otázce jsem pozvedla obočí.
„Aby prý dům při jejich návratu ještě stál."
Tři vteřiny. Tak dlouho trvalo, než mi došel význam jeho slov. Stalo se tudíž očekávané. Zrudla jsem jako rak, srdce mi v panice několikrát bolestivě zabouchalo do žeber. Nejradši bych se sebrala a zmizela. Jak je možné, že jsem si ještě nezvykla na jejich rýpání? Vždyť bylo na denním pořádku! Kdykoli jsem do Londýna přiletěla, neuběhla hodina, během níž bych se díky nějaké rádoby vtipné poznámce netoužila proměnit v hromádku popela. Ale nebojte, prskám jen naoko, právě tohle jsem na nich milovala. Díky nim mi svět připadal zase o něco barevnější.
Vyjma Nialla.
Potřásla jsem hlavou a vypudila jej ze svých myšlenek. Vlastním sebebičováním stejně ničemu nepomůžu.
...
Stála jsem před zrcadlem v horní koupelně a zkoumavě pozorovala vlastní odraz. Snažila jsem se najít na svém těle jakékoli známky nějaké změny, kulatící se břicho, plnější líčka, ale čím déle jsem se pokoušela, tím víc mi celý obraz splýval dohromady. Ostatně... Snažila jsem se zřejmě marně. Na baculkách se kila navíc hledají zatraceně těžko.
Povzdechla jsem si a krk zvrátila ke stropu. Nemůžu být těhotná. Prostě nemůžu!
„Petru?"
Škubla jsem sebou, když se ozvalo jemné klepání na dveře.
„Jsi v pořádku?"
Natáhla jsem si přes ramena svetr a prohrábla vlasy. „Ano, v naprostém. Hned jsem dole!"
Ještě chvilku nerozhodně přešlapoval na chodbě, nakonec se však přece jen vydal po schodech do přízemí. Že by měl nějaké podezření? Nedivila bych se, znal mě snad lépe než sám sebe. Pokaždé spolehlivě vycítil jakékoli mé trápení.
„Sluší ti to," mrknul, když jsem sestupovala po schodech. Potlačila jsem kyselý úšklebek. Jako kdysi... V onom prvním týdnu, co jsem se probudila v těle Eleanor, stál Louis na tom samém místě a vzhlížel ke mně, zatímco jsem v černých společenských šatech mířila do přízemí. Čekal nás charitativní večer...
Zajímavé. Spousta vzpomínek v mé hlavě vybledla, ale tyto ne. Pamatovala jsem si celou výměnu, jako by se odehrála včera. Docela paradox. Jelikož zrovna na ni bych nejradši zapomněla. Často jsem se budila uprostřed noci zpocená hrůzou, přesvědčená, že jsem v Londýně a celá ta šílenost stále pokračuje.
* * * * * * * *
NEZAPOMEŇTE NA NOVOU, V POŘADÍ JIŽ TŘETÍ SOUTĚŽ! NAJDETE JI V KNIHOVNĚ =)
