✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#70

Na začátek bych se chtěla moc omluvit, že je dnešní část o něco kratší, ale má Múza je asi moc unavená a nechce se jí mi našeptávat, proto to nechci lámat přes koleno... Přesto doufám, že se vám díl bude líbit, děkuju za veškerou podporu, mám vás moc ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Škubal sebou, bezhlesně otevíral a zase zavíral ústa, lapal po vzduchu. Víčka měl sice sklopená, oči zavřené, ale byl neklidný. Ihned mi po tvářích začaly stékat slzy. V hloubi duše jsem tušila, co to znamená. Tušila, ovšem odmítala si to naplno připustit. To definitivní poznání by mě totiž zlomilo.

„Lou, lásko, prosím, podívej se na mě," mumlala jsem rozechvěle. Vsunula jsem mu prsty do vlasů a začala se jimi jemně probírat, vždycky taková něžná gesta miloval a já doufala, že se mi třeba povede přivést jej svou láskou zpátky.

„Lou, slyšíš mě?"

Mé zoufalství dosahovalo neúnosné meze. Nevěděla jsem, jestli se zhroutit, nebo skočit Samuelovi po krku a s ukrutným vztekem a spalující nenávistí mu vyškrábat oči. Tak silně jsem nikdy dřív žádnou negativní emoci neprožívala. Jako bych v sobě cítila jakýsi neznámý druh síly. Srdce mi tlouklo stále prudčeji, krev klokotala v žilách.

„Přestaň se snažit," štěkl Samuel za mými zády. „Je pozdě. Tenhle krystal," ukázal ke střepům na studené nerovné podlaze té obrovské jeskyně, „zpečetil jeho osud."

„Ne," vyplivla jsem pohrdlivě, „to TYS zpečetil jeho osud. Jak jsi mohl?" obrátila jsem se k němu a ani se nepokoušela odpor ve svých očích skrývat. Chtěla jsem, aby ho viděl. Aby pochopil, co právě udělal. „Slíbils, že když s tebou zůstanu, necháš ho být. Svůj slib jsi porušil!"

„Tys dohodu taky nedodržela," uchechtl se, založil paže na prsou a zády se opřel o kamennou stěnu.

„Co tím myslíš?"

„Co?" povytáhl obočí. „Chtěl jsem s tebou být. S tebou i tím... tím děckem," mávl ke mně rukou. „Dal bych vám všechno! Všechno na světě... Ale žil bych s bezduchou loutkou. Co na tom klučíkovi vidíš? Čím si tě získal? V tomhle životě i ve všech předchozích?! Mě bys měla milovat. Mě!"

Vyděšeně jsem se na Samuela dívala a polykala paniku, jež v jediné vteřině nahradila ještě nedávný vztek. V zornicích mu blýskalo, odrážela se v nich veškerá temnota jeho duše.

„Když tě nemůžu mít celou," zaskřípal zuby, „i s tvou duší, nebude tě mít ani on. A dokud dýchá, stojí mezi námi."

Sklopila jsem oči k Louimu, jehož hlava mi nyní až děsivě klidně ležela v klíně.

„Omlouvám se," šeptla jsem k němu polohlasně a zoufale si přála, aby mě slyšel. „Omlouvám se za všechno, čím sis musel kvůli mně projít. Omlouvám se za veškerou bolest, omlouvám se za každou jednu vteřinu utrpení, kterou jsi musel prožít. Miluju tě. Strašně moc tě miluju. Milovala jsem tě v každém životě, milovat budu napořád. Děkuju. Děkuju za to, jaký jsi. Za to, kým jsem díky tobě já."

„Och, jak dojemné," neodpustil si Samuel. „Bývala bys mě rozbrečela!"

Ignorovala jsem jej. Hladila jsem Louiho po vlasech a jemně se kolébala zepředu dozadu. S realitou mě držely už jen velmi tenké nitky. Kterých jsem se prozatím z posledních sil chytala, ovšem otázkou bylo, jak dlouho to ještě zvládnu.

„Uvidíme, jak zareaguješ nyní..."

Nevěděla jsem, kam tím míří. A nedostala ani šanci nad tím nijak zvlášť uvažovat. Najednou se totiž Louis v mé náruči zavrtěl. Ožil ve mně plamínek naděje. Zapomněla jsem na chvíli na Samuela, na jeho výhrůžky, záštiplná slova. Upínala jsem se pouze na evidentní fakt, že se má láska probírá.

Jenže... Něco bylo špatně. Moc, skutečně moc špatně. Když otevřel oči a jeho zornice začaly nezaostřeně bloumat po prostoru, kdesi v zadní části mého mozku se ozval poplašný alarm. Intuice na mě křičela, abych si dala pozor, abych... abych se nenechala ukolébat prvním paprskem světla, které ke mně proniklo.

Louis otevřel ústa, ale nevyšla mu z nich ani hláska. Několikrát pootočil hlavou, pak zvedl ruku a s podivně zkroucenými prsty jí začal mávat ve vzduchu. Koutky úst mu cukaly, na tváři se mu střídaly podivné grimasy.

„Co se..." polkla jsem, „co se děje?"

Samuel přišel blíž a sklonil se k nám. „Přišel o rozum."

Jediný pohybem jsem zvedla hlavu a zahleděla se na něj. „Co?"

Střelil po mně značně spokojeným pohledem. „Zbláznil se. Nepoznává tě, nevnímá realitu. Neví, kdo je."

* * * * * * * * * * * *

Děkuju za to, že jsem se mohla díky vašemu zájmu dostat až ke kulatému sedmdesátému dílu. Tento příběh je má srdcovka a hodně pro mě znamená, že se k němu ještě několik z vás tak rádo vrací. Jste skvělí! ♥

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám, stane se =) A nezapomeňte na FB! Odkaz najdete na profilu ;o) 

>>>>>KOMENTÁŘ POTĚŠÍÍÍÍÍ!!!!