✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#20

Jak já miluju psaní tohohle příběhu!

* * * * * * * * * * * * * *

Lékařka mě znovu lehce klepla po rameni. Vrátila se na své místo za dlouhým bílým stolem a dioptrické brýle si na nose posunula výš. Chvilku něco studovala v počítači, poté mi věnovala zářivý úsměv, prodchnutý dokonce lehkým povzbuzením. „Tak, maminko..."

Při onom oslovení jsem se úplně bezděky zachvěla, srdce mi několikrát silně zabouchalo do žeber. Pociťovala jsem něco velmi podobného strachu. Možná až hrůze, v jejímž středu však plálo neustále sílící štěstí. Sama jsem vlastně nevěděla, jak bych své rozpoložení měla správně pojmenovat.

„Jste už v osmém týdnu těhotenství. Takže odebereme krev, já vás trošku vyzpovídám," spiklenecky zamrkala, „a pak se dohodneme na dalším postupu. Ano?"

Takřka roboticky jsem přikývla, a zatímco ona si připravovala papíry, já překotně uvažovala. Osm týdnů... Ano, skutečně to byly skoro dva měsíce, co jsme se s Louim viděli naposled.

„Oh Bože," došlo mi, „bude ze mě máma..."

...

Po dlouhé půl hodině jsem konečně vylezla z ordinace, kde mě okamžitě vystřídala mladá žena s pěkně zakulaceným bříškem. Pohled na ni se mnou neuvěřitelně zamával, jelikož mi došlo, že tak budu za nějakou dobu též vypadat.

„Tak co?" vyskočila Denise na nohy, jakmile jsem se vrátila do čekárny. Nahnala se ke mně a vzala mé zimou zkřehlé prsty do dlaní. „Petru, jak jsi dopadla? Povídej!"

Vyklouzla jsem jí a mátožně se svezla do jednoho z úzkých modrých křesílek. Těhotenský průkaz v kabelce jako by fosforeskoval, měla jsem dojem, že ještě chvíli, propálí si díru z tašky a s ostrým plesknutím skončí na podlaze.

„Jsem těhotná."

„Co?" opáčila a sklouzla přede mě na kolena.

Unaveně jsem k ní zvedla slzami se třpytící zrak a zopakovala. „Jsem těhotná."

Tři vteřiny. Tak dlouho trvalo, než si dala má kamarádka dvě a dvě dohromady. Jakmile se to však stalo, vyskočila, vypískla jako malá myška a začala nadšeně tleskat do vzduchu. „Oh můj Bože, Petru! To je fantastická zpráva! Louis bude nadšený! Zblázní se, fakt se zblázní! Musíme to oslavit... Naplánuju takový malý večírek jen pro těch pár nejbližších známých..." Vypnula jsem bezprostředně po tom, co se zmínila o večírku. Na to má mozková kapacita jaksi nestačila. Měla jsem dost práce, abych zvládla unést fakt, že tu novinku budu muset Louimu sdělit co nejdřív.

„Vnímáš mě?" dolehl ke mně lehce vyčítavý hlásek.

„Denise, promiň," skryla jsem tvář pod dlaněmi. „Ale asi... Potřebuju to nejdřív sama zpracovat. Pak si můžeme o všem promluvit, klidně i o nějakém večírku, ovšem teď nic z toho nezvládnu. Omlouvám se."

Pochopila. Konejšivě mě objala a lehce pohladila po zádech. „Louis tě z celého srdce miluje. A tahle novina pro něj bude tou nejkrásnější. Uvidíš."

Mlčela jsem. Dál jsem úplně bez hnutí seděla, netečně snášela její povzbuzující slova a myslela pouze na maličký snímek z ultrazvuku, který byl pečlivě schován v krémové obálce kdesi v útrobách kabelky.

...

Užívala jsem si těch několika málo slunečních paprsků, kterým se podařilo skrz clonu mraků proniknout na zem, a s jemným úsměvem jim nastavovala tvář. Kráčela jsem pomalu, ponořena ve vlastních myšlenkách, které jediné mi dělaly společnost. Odmítla jsem Denisinu nabídku na odvoz domů, potřebovala jsem chvilku jen sama pro sebe. Utřídit si pocity, ujasnit priority, pochopit, co lékařčino potvrzení vlastně znamená nejen pro mě, ale i Louiho a potažmo vlastně celý náš vztah. Každý okolo si zjevně byl jist jeho pozitivní reakcí. Já však ne. Protože to znamenalo obrovskou změnu. A přestože jsem nepochybovala o Louiho citech, nemohla jsem vědět, zda by tak obrovský obrat skutečně chtěl. Navzdory tomu, co údajně kdysi nedávno pověděl Timovi.

V pouličním stánku s občerstvením jsem si koupila vanilkové laté, přitáhla si bundičku blíž ke krku a na chvilku usedla na lavičku v malém udržovaném parku, kde si u potoka hrálo několik psů.

„Máte tu volno, slečno?"

S úlekem jsem vzhlédla a vzápětí se mi rty zkroutily v úsměvu. Chtělo se mi plakat úlevou. Chtělo se mi křičet na celý svět, potřebovala jsem se zbavit té nesnesitelné tíhy, jež mi zavalila hruď a znemožnila plicím jakoukoli činnost.

„Damiene!" vymrštila jsem se na nohy a padla mu kolem krku.

„Ahoj," zasmál se a sevřel mě takřka v medvědím objetí. Vždycky věděl, kdy se má objevit. Jako můj strážný anděl pokaždé vycítil, pokud se mě zmocnil neklid, za což jsem mu byla nastotisíckrát vděčná.

„Tak ráda tě vidím!"

„Já vím."

Odtáhla jsem se od něj a tázavě pozvedla obočí.

„Co se divíš," pokrčil rameny a věnoval mi spiklenecké mrknutí. „V mém mozku se rozblikal alarm ve chvíli, kdys vyšla z ordinace a urychleně se pokoušela schovat v kabelce ten těhotenský průkaz."

Z tváří mi zmizela veškerá barva. „Eh..."

Vzal mě za ruku a usedl na lavičku, mě stáhl s sebou. Vyzařoval stejný klid, jaký jsem pamatovala. A tentokrát jsem se jím nechala sama zalít, vstřebávala jsem ho do sebe a vnímala, kterak se mi dostává do krevního řečiště.

„Budeš skvělá máma."

Vzlykla jsem.

„A Louis samozřejmě skvělý táta."

Chvíli mezi námi panovalo ticho, jež jsem jako první prolomila já. A to vlastně nejabsurdnějším možným způsobem, co se dané situace týkalo. „Mluvila jsem se Samanthou."

Damien se zarazil. Dodnes vlastně nevím, kde se ve mně ta slova vzala. Nepronesla jsem je vědomě, spíš jako by se ukázala naléhavá potřeba, jež obklopovala mou duši. Možná jsem se tehdy oprávněně domnívala, že jen on bude schopen mi pomoci.

A také... Strach z toho, co přijde, se zvětšil, když bylo jasné, že ve mně roste nový život. Už nešlo pouze o mou osobu.

„Co že jsi?" zopakoval, svá slova lehce odsekával a já vyloženě cítila mráz, jenž z nich sálal. „Jak? A kdy?"

Až tehdy mi došlo, že to bylo přinejmenším zvláštní. On o jejích dvou návštěvách fakt nevěděl? Zatraceně, o co jen šlo?

Bezděky jsem si omotala paže kolem bříška a naklonila se dopředu. „Dvakrát za mnou byla. A rozhodně nešlo o žádné přátelské setkání."

Damien znervózněl. Místo klidu se do mě přelévalo podráždění. „Vyhrožovala ti?"

Neodpověděla jsem. Což jsem ani nemusela, dal si bez problémů všechno dohromady. Energicky se vymrštil do stoje a začal s nervózním pochodování po štěrkové pěšině. „Jak je možné, že o tom nic nevím? Tohle přece nejde, to... není možný."

„Damiene," pronesla jsem k němu prosebně. „Bojím se."

Zastavil uprostřed kroku. Jako bych snad pronesla, že je naše Země skutečně placatá, jak se dříve lidé domnívali.

„Budu mít... miminko," zajíkla jsem se. „Sakra, už nejde jen o mě nebo Louiho."

Pohled mu zjihl. Usedl zpátky a objal mě kolem ramen. „Nic se vám nestane. Ani tobě, ani tomu maličkému. Přísahám. Zjistím od Strážců, co půjde, a večer se sejdeme před bytem. Řekněme kolem osmé, ano?"

Přikývla jsem a spolkla další slané slzy, které se mě pokoušely ovládnout. Musela jsem mu věřit. Nic jiného mi nezbývalo.

„Měla bys to ale Louimu povědět co nejdřív," broukl poté, jistě se snažil přeladit zpátky na pohodovou a naprosto bezstarostnou notu. „Uvidíš, jaká vzpruha to pro vás oba bude. Do budoucnosti sice nevidím, ale dokážu si jeho reakci dost dobře představit."

Pokusila jsem se o úsměv. Další naprosto pevně přesvědčený, že se neřítím do nové katastrofy.

* * * * * * * * * * * *

Omlouvám se, že jsem neodpověděla na komentáře u předešlého dílu, chci však, abyste věděli, že si jich z celého srdce vážím ♥ Snad jednou budete mít tento příběh rádi stejně jako díl první, IWBWY. Díky za všechno!