✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#59

TVORBU TOHOTO PŘÍBĚHU FAKT MILUJU!
--**--**--**--**--**--**--**--
Mé slzy se mu vpíjely do ramene, jako by neměly konce. Držela jsem jej veškerou svou zbylou silou, nehty mu zarývala do svetru, který přes sebe měl přehozený, a dusila v hrdle vzlyky. Kdybych jim totiž dovolila splynout že rtů, už bych jejich proud nezastavila.
Trvalo skutečně několik dlouhých minut, než jsem se trochu uklidnila. Realita do mě s ohromující silou udeřila, uvědomila jsem si, kde, s kým a v jak svízelné situaci se nacházím. A neuvěřitelně mě to vyděsilo.
S omluvným úsměvem jsem se od Damiena odtáhla a rukávem si utřela uslzené líce. Mé uvažování se trochu projasnilo, uvědomovala jsem si sebe samu, čas i okolní prostor. A to vše mi znenadání dopadlo na ramena.
"Povíš mi, co se děje?" zašeptal jemně, asi nechtěl naléhat, přesto jsem z jeho hlasu jasně postřehla stěží potlačované napětí.
Odvrátila jsem se. "Myslela jsem, žes mi přišel vynadat."
Netrpělivě potřásl hlavou. "To počká. Ostatně sama víš, žes udělala chybu. Spíš mě zajímá, proč z tebe cítím takovou bolest..." Jistě, jak by mohl nevnímat mé rozpoložení? Myslela jsem snad, že jej obalamutím?
"Udělal ti něco Samuel?"
Úkosem jsem na něj pohlédla. Rty stahoval do úzké zuřivé linky, pokožka téměř průsvitná. Znovu se podobal lidské bytosti víc než kdokoli, kdo se tím titulem mohl pyšnit. A já byla někde v hloubi svého srdce vděčná, že je tam se mnou.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Tedy, neudělal mi nic dalšího."
V nevyřčené otázce pozvedl obočí.
Vydechla jsem a sáhla po mobilu. Neměla jsem sílu mu cokoli vysvětlovat. Zakázala jsem si na to myslet, na všechno. Místo toho jsem mlčky několikrát ťukla do displeje a bez řečí mu jej podala.
Trvalo pouhou chvíli, než mu došlo, na co se dívá. Stačila jsem během toho napočítat do dvaceti, pokoušela jsem se tak uklidnit své zuřivě tepající srdce, a když se Damienův tichý hlas konečně ozval, sevření v hrudi trochu povolilo.
"Co to má být?"
Zvrátila jsem hlavu ke stropu, abych udržela slzy na svých místech, a pokrčila rameny.
"Musí jít o omyl, určitě," mumlal spíš pro sebe, "tohle by Louis neudělal! Petru," telefon odhodil a chytil mě pevně za ruce, "přece bys tomu nevěřila."
Upřela jsem na něj skelný pohled.
Zarazil se. "Počkej... Věříš?"
"Já... Já nevím," zajíkla jsem se, "asi... asi jo."
"To nemůžeš myslet vážně!"
"A co ode mě čekáš?" Vyskočila jsem na nohy a dvěma dlouhými kroky přešla k oknu. "Louiho krystal je pryč, má ho Samuel. Co když... co když v tom to všechno je?"
"Nechápu..."
"Strážci už nemají jeho osud ve svých rukou. Tajemství tkví v tom zpropadeném krystalu! Už ho nikdo neovládá. Navíc už po svém boku nemá ani Alexe! Třeba se teprve teď začíná projevovat jeho skutečná podstata. Možná... Možná ji Strážci doteď jenom hrubě potlačovali a Louis mě... mě..." Ta slova mě zabíjela, ale pokud jsem se měla někomu svěřit, byl to právě Damien.
A tak jsem ze sebe zbytek svých myšlenek vychrlila. "Možná mě ve skutečnosti nemiluje."
"To. Nemůžeš. Myslet. Vážně." Damien od sebe jednotlivá slova odsekával, snad aby jim dodal na důležitosti, a upíral na mě zrak tak úpěnlivý, až jsem se zachvěla.
"Copak jsme ti to s Ameliou nevysvětlili dost jasně? Hm?" Nekřičel, no přesto jsem věděla, že se na mě za takové myšlenky zlobí.
"Lásku nikdo naplánovat nemůže. Nikdo! Strážci vás jen svedli dohromady, pomáhali vám překonávat překážky. Což dělají doteď. Ale pouto mezi vámi neudržují! Rozumíš?" Pevně mi stiskl ramena a trochu ztlumil hlas. "Takovou moc nemá nikdo. Láska je ta jediná věc, již ani Strážci osudu neovlivní. A on tě miluje! Copak by se doteď pletl? Nebo přetvařoval? V každém životě jste se do sebe zbláznili. Aniž by vás k tomu někdo nutil! Tohle musíš pochopit..."
Krásně se Damienova slova poslouchala. Ale má duše jim zkrátka nedokázala naplno uvěřit. Pochybnosti ve mně stále hlodaly, neztratily nic na své intenzitě.
Vtom se můj anděl zarazil. "Louis se vrací..."
Stiskla jsem jeho paži dřív, než bych si stačila uvědomit své jednání. "Prosím, nenechávej mě s ním o samotě."
Jemně se pousmál. Natáhl ruku a dvěma prsty mi přejel po líci. "Musíte si popovídat. O samotě."
Než jsem se nadála, zůstalo po něm jen poletování jemných jisker ve vzduchu. A totální pocit osamění. Prázdnoty. Zmaru. Nedokázala jsem si ani vzdáleně představit, jak budu v následujících minutách s Louisem interagovat. Co mu řeknu? A co můj výraz?
Vtom cvakla klika. Obrátila jsem hlavu ke dveřím právě ve chvíli, kdy dovnitř vklouzl Tommo. Maska odtažitosti v jeho tváři byla jako bodná rána přímo do srdce.
"Ehm," odkašlal si a tiše za sebou zavřel. "Měli bychom si promluvit."
--**--**--**--**--**--**--
Děkuju za všechny vaše reakce a všechna přečtení, jste milionoví! Mám vás ráda <3
Za případné překlepy či nesrovnalosti se moc omlouvám...
PS: Nezapomeňte na FACEBOOK, odkaz najdete na profilu... ;o)