✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#61

Nějak jsem nechápala, kdy se mohla má situace tak rapidně obrátit. V posledních hodinách jsem se v pochybnostech utápěla já, aniž bych tušila, že stejné se probudily i v Louim. Je to vůbec možné?

„To se mě vážně ptáš na... na něco takového?" Místo hlasu ze mě vycházelo jen neurčité chroptění, možná něco mezi pláčem a frustrací, dopadalo toho na mě zkrátka až moc. A sama jsem se v tom zmatku pomalu přestávala orientovat.

Tommo provinile uhnul pohledem. „Choval jsem se vážně jako idiot..."

Povzdechla jsem si a sklopila oči do podlahy. „Myslím, že jsme oba udělali pár chyb. Především já. Kolik jsem toho před tebou tajila..."

„Pšššt," položil mi prst na rty, čímž mě spolehlivě umlčel. „Petru, už nic neříkej. Slibme si jedno," vzal mé dlaně pevně do svých a políbil je. „Žádné tajnosti, žádné zamlčování. Asi... asi nás čekají těžké časy, ale jsme v tom spolu. Napořád..."

Měl pravdu. Toužila jsem sdílet s ním všechno, a to do konce svého života, což znamenalo jediné. Musela jsem mu říct o těch krystalech. Pokud to však náhodou už neudělal někdo přede mnou...

Zhluboka jsem se nadechla a bez zbytečného protahování mu vyklopila všechno, co jsem se dozvěděla od Damiena i Strážců. Včetně varování, jehož se mi dostalo. A kterého jsem v žádném případě nehodlala uposlechnout.

Když v prostoru zmizela i poslední hláska, Louis pomalu zbledl. Byl málem průsvitný, jeho kůže měla vážně znepokojivou barvu. Chápala jsem ho. Musel v hrudi cítit stejnou paniku, jaká se po prvotním zjištění zmocnila mě. Vnímal ohrožení naší budoucnosti? Bál se stejného zmaru po všem, čím jsme si spolu prošli?

„Vážně se od nás očekává," pronesl nakonec ledově klidným hlasem, „že budeme sedět s rukama založenýma a čekat, než nás nějaký šílenec zničí?!"

V překvapení jsem zamrkala.

„Říkáš, že se po Alexovi slehla zem?" Pokračoval, málem jsem slyšela, kterak se myšlenky v jeho hlavě předhánějí. „Mám pocit, že spolu ty dvě věci souvisí..."

Přikývla jsem. „Jo, taky mě to napadlo."

Následně se mezi námi rozhostilo ticho. Neneslo v sobě ale rozpaky či jakoukoli negativitu, naopak. Spojovalo nás souznění, stejný cíl. Totiž vyřešit naši vyhrocenou situaci, a to hlavně rychle a definitivně. Toužila jsem konečně po štěstí. Spokojenosti.

S ním.

A našim miminkem.

„Co budeme dělat?"

Lou otevřel ústa k odpovědi, když tu v ovzduší zapraskalo a doslova z ničeho se na podlaze, přímo u našich nohou, objevil balíček v černém sametu, ozdobený rudou stuhou. Vypadala jako... jako krev.

Bezděky jsem o krok couvla.

„Vsadím se," pronesl můj společník kysele a opatrně poklekl, „že vím, kdo nám tenhle dáreček," ve vzduchu naznačil uvozovky, „poslal."

Jistě, i mně se do myšlenek vkrádalo jedno jediné slovo. Samuel.

Než bych jej stačila zastavit, už krabičku otevíral. Nenamáhal se s opatrným rozbalováním, prostě tu vrchní vrstvu roztrhl, a když se tak stalo, vznesl se do vzduchu lehce šedavý kouř.

„Typický Samuel," zamumlala jsem a objala se pažemi, pokoušela jsem se nějak zastavit ten třes, jenž se mě pomalu zmocňoval, „potrpí si na teatrální divadlo."

Konečně Louis odklopil víčko. A z úst se mu vydralo jediné. „Do prdele."

* * * * * * * * * *

Chci poděkovat vám všem, které se k tomuto příběhu pořád vracíte. Přestože nemá takovou oblibu, jak bych si vzhledem k faktu, že je to má srdcovka, přála, jsem vděčná za každé jedno přečtení, komentář. Za vaše sledování, znamená to pro mě neskutečně moc... ♥ Jste nejlepší, mám vás moc ráda! Ta podpora, kterou umíte ve svých slovech vyjádřit, je nepopsatelná. Jste úžasní, do jednoho ♥

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... 

PS: Nezapomeňte na facebookovou stránku, všechny přivítám s otevřenou náručí! =) Odkaz najdete na profilu *palec nahoru*