✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#65

Nenechala jsem se jeho neotřesitelnou sebejistotou rozhodit. Jestliže ve mně kdesi dřímal strach, byl schován pod vrstvami zloby, vzteku a frustrace. Na rtech mu seděl pokřivený úsměv, falešný a jedovatý, a když jsem se mu pořádně zahleděla do tváře, kdysi snad půvabné a jistým způsobem přitažlivé, všimla jsem si nepatrných změn. Pod očima se mu tvořily temné kruhy, takové, jež si smrtelník neužene snad ani při několikadenním nepřetržitém flámování. Bělmo mělo zvláštní šedivou barvu, vypadalo zakalené, protkané temnými žilkami. A zornice... Podivně zúžené.

Tehdy jsem se skutečně citelně zachvěla. Najednou nejistá dalšími kroky.

„Copak bys ode mě chtěla, krásko?" protáhl jízlivě a rychle si jazykem přejel po rtech. Otřásla jsem se odporem. Děla se s ním obrovská změna. Takřka hrůzostrašná. Najednou jsem víc než kdykoli jindy věděla, že s ním musím nějak bojovat.

„Neříkej. Mi. Krásko," zavrčela jsem a přimhouřila oči. V pokoji se náhle prodloužily stíny, teplota rapidně klesla. „Moc dobře víš, proč jsem se odhodlala tě zavolat. Tak mě nezkoušej, na hry fakt nemám náladu!"

Koutky úst se mu zvedly ještě o kousek výš. „Líbí se mi ta tvoje bojovnost. Tedy, ne že bys v předchozích životech byla nějaký slaboch, ale... Teď máš mnohem větší náboj. Neodolatelný!" S tím se odlepil z místa a udělal pár rázných kroků, ovšem mně ihned došlo, k čemu se chystá. Ucouvla jsem do bezpečné vzdálenosti a natáhla před sebe ruku.

Rysy se mu mihlo překvapení. „Jakže? Já myslel, žes konečně dostala rozum a spojíš svůj život se mnou. Nebo snad..."

Neváhal, jen si se mnou hrál jako kočka s myší. A já neměla na výběr, musela jsem s jeho pokřivenými pravidly souhlasit.

„Nechceš zachránit Tomlinsona?"

Jeho jméno pohrdlivě vyplivnul, no mně stejně po těle přejelo tak důvěrně známé mrazení. Ach, Lou...

Syčivě jsem do plic natáhla vzduch a vzdorně se napřímila v ramenou. Vědomí oné zodpovědnosti, již jsem nosila pod srdcem, mi dodávalo až překvapivé množství sil. „Chci ho vidět. Vezmi mě k němu."

Nakrčil nos. Několikrát tiše mlaskl a zkřížil paže na prsou. Nešlo si nevšimnout, že je mnohem hubenější, než když jsme se viděli naposledy. Šaty mu na těle plandaly, lícní kosti vystoupily. Bože, Samueli, cos to se sebou provedl...

„Myslíš, že jsem takový pitomec?!" zahromoval náhle, jeho hluboký hlas vyplňoval každičký centimetr prostoru kolem. „Chceš mě jenom oblafnout! Rozhodni se. Buď odejdeš se mnou, nebo se s Tomlinsonem prostě rozluč!"

Chystal se zmizet. Což jsem nesměla dovolit. Překonala jsem v sobě tudíž veškerou zášť, přiskočila k němu a pevně mu stiskla zápěstí.

S očima vytřeštěnými sklouzl k místu, kde se jej mé prsty dotýkaly.

„Prosím..."

Vzhlédl mi ke tváři. Ať už jej nyní ovládalo cokoli, neuměl mi říct NE. Ta staletí, kdy musel sledovat, jak se pořád a pořád zamilovávám do Louiho, se na něm podepsala. Nechápala jsem to, skutečně ne, ale bylo tomu tak. Stala jsem se loutkou v rukou mocných. A něco se strašlivě pokazilo.

Vydechl, v hrdle mu podivně zachrčelo. „Fajn. Ale jestli se o něco pokusíš, zabiju ho!"

Namáhavě jsem polkla a jediným trhnutím přikývla.

Pak se všechno seběhlo hrozně rychle. Samuel mě dlouhou štíhlou paží objal kolem ramen, i přes oblečení jsem cítila chlad jeho těla, jako bych spadla na ledovou sochu, jednou mávl volnou rukou ve vzduchu a ve zlomku vteřiny jsem se ponořila do tmy. Opět mě obklopil ten hutný a tak příšerný pach hniloby. Kašlala jsem, dávila se, ale málo platné. A jak vteřiny postupovaly, zesiloval.

Náhle však všechno zmizelo. A tím všechno myslím opravdu všechno. Podlaha pod mýma nohama, vědomí čtyř stěn. Dokonce i ten nepříjemný zápach.

Se strachem jsem rozlepila víčka. A nezmohla se ani na výkřik plný překvapení. Ocitla jsem se... v jeskyni. Nekonečně dlouhé, obrovské. Po mé pravici se do výšky táhla studená stěna z hnědých kamenů, vlhká, z níž líně odkapávala voda. A o kousek dál hořel oheň. Respektive ohýnek. Byl jediným světlem, jež se tam nacházelo. Neviděla jsem dál než dva metry.

„Líbí se ti mé království?" ozvalo se mi za zády.

Prudce jsem se obrátila. O stěnu se opíral Samuel, samozřejmě. Opět vypadal stejně sebejistě, na vlastním území si jakoukoli porážku zřejmě v nejmenším nepřipouštěl. Nejradši bych mu ten samolibý škleb z tváře smazala!

„Tady mě nikdo hledat nebude. A tvého milovaného také ne."

Potlačila jsem první záchvěv strachu. „Kde je?"

Naklonil zkoumavě hlavu. „Proč tak nedočkavě? Nechceš si napřed trochu popovídat? Nic o mně nevíš, což je, myslím, škoda! Tušilas vůbec, že jsem ve tvém minulém životě hrál na housle? Ale brzy mě to přestalo bavit. Víš, andělé jsou ve všem až nudně dokonalí..."

Vařila se ve mně krev, nepřemýšlela jsem nad vlastními slovy. Zhluboka jsem se nadechla a nepříčetně zavřeštěla: „Já ale nemám zájem poznat někoho, kdo se pokouší zničit můj život, který jsem si s vypětím všech sil vybojovala!"

Zmlknul, smát se přestal. A rysy v obličeji se proměnily v neprostupnou kamennou masku.

* * * * * * * * * * * * *

Doufám, že vám část zpříjemnila středeční večer... U nás bouří, takže tento díl nahrávám dlouho, Nerouš lítá po baráku a štěká jako blázen a já mám hlavu fakt jako pátrací balon =D Snad se ještě najdou nějací čtenáři tohoto mého srdcového románu ♥ Chci vám znovu poděkovat za vaši úžasnou podporu, vážím si jí. Vážím si VÁS! Mám vás ráda...

PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...