✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#26

♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Stáli jsme v objetí uprostřed vstupní haly našeho nového domu, mlčky, čas kolem nás plynul, aniž bychom pořádně byli jeho součástí, a užívali si hřejivého objetí toho druhého. Louis mě co chvíli líbal, hladil, laskal, šeptal do ucha sladká slůvka, zalila mě tak obrovská vlna ryzího štěstí, až jsem ji málem neunesla.

„Tak kdy se sem nastěhujeme?" broukl do ticha.

Zasmála jsem se a tvář mu zavrtala hlouběji do ramene. „Lou, to není tak jednoduchý! Musím napřed dodělat školu... Vždyť víš, že jsem si zkoušky nechala na příští rok."

Sevřel mě pevněji a lehce se i se mnou zhoupl zepředu dozadu. „Proč ses na to vlastně dávno nevykašlala?"

Zarazila jsem se a odtáhla se od něj pouze tolik, abych k němu mohla vzhlédnout. „Jak to myslíš?"

„Proč jsi toho studia nenechala?" vybalil narovinu. „Jenom tě ubíjí! A mně nemusíš nic namlouvat, dobře vím, že tě ani nebaví. Chodíš tam jen z jakéhosi pocitu odpovědnosti. Ze setrvačnosti. Je ti líto zahodit takových let."

Čelist mi sjela v údivu. Ne proto, že měl svým způsobem pravdu, spíš mě opět, jako už tolikrát předtím překvapil způsob, jímž dokázal v pouhých pár větách perfektně shrnout můj postoj k vysoké.

„Mám pravdu, viď?"

Zavrtěla jsem se a zhluboka vydechla.

„Petru," vzal mou tvář něžně do dlaní, „postarám se o tebe. I o naše maličké," opět se láskyplně dotknul mého bříška. „Vždyť to víš."

Trhla jsem v jasně odmítavém gestu hlavou. „Takhle to ale nechci. To víš zase ty."

Stočil zrak ke stropu a frustrovaně si odfrkl.

„Lou, já nebudu jednou z holek, které se nechají živit bohatým přítelem! To ani náhodou. Nikdy!" zašermovala jsem mu prstem před nosem, a i když se zdálo, že se mým výstupem jen dobře baví, hrdinně jsem pokračovala dál. „A co si bez školy počnu? Hm?"

„Vážně myslíš, že ti titul zajistí lepší budoucnost?"

Tenhle argument byl zkrátka absolutně nevyvratitelný. Zahnal mě do kouta, vyhrál. Ale já mu pocit vítězství dopřát nechtěla. Založila jsem proto paže na prsou a na protest ještě obrátila oči v sloup.

„Promiň," přitáhl si mě znovu k sobě. „Mám o tebe jen starost."

„Já vím. Ale tohle je krok, který si musím promyslet."

Neodpověděl. Jen si znovu odfrkl a líbnul mě na čelo.

...

Zatímco Louis hledal venku ve voze něco k pití, já obcházela obrovské prostory v přízemí a popustila uzdu své barvité fantazii. Krb s houpacími křesly na tlustém měkkém koberci. Vysoké police plné knih. Kuchyně ve starém venkovském stylu...

Musela jsem se usmívat. Sotva jsem se naprosto neuváženě zmínila, že mám ústa TROCHU vyprahlá, mohl se Lou přetrhnout, aby mi sehnal aspoň obyčejnou vodu. Snad by pro ni šel až ke studánce do hlubokého temného lesa. Upřímně jsem se děsila, jestli je to jen předvoj následujícího půl roku. Odpřisáhla bych, že on bude přesně jedním z těch nezdravě starostlivých partnerů, kteří svou milou nenechají pomalu ani vyjít z domu na krátkou procházku.

„Asi se z cukru, kterým tvé myšlenky přetékají, brzo pozvracím," ozval se za mnou otrávený hlas, když jsem stála na zadní terase a prohlížela si džungli, jež kdysi jistě bývala nádhernou zahradou plnou květin.

Lehce jsem nadskočila a ve zlomku vteřiny se obrátila. O zárubeň posuvných skleněných dveří se ramenem opírala Samantha, ruce vražené v kapsách, kdybych neznala její totožnost, pohlížím na ni pouze jako na otrávenou zastydlou puberťačku.

„To tvé nenadálé velké," ve vzduchu jsem naznačila uvozovky, „zjevování se je už vážně trapné!"

Vzteky zatnula čelist. Líbilo se mi alespoň předstírat, že nad ní mám navrch.

„Však on ti spadne hřebínek," zašklebila se. „Brzo tě Louis vyprovodí nejen z tohohle domu, ale především ze svého života..."

Ignorovala jsem osten bolesti, jenž mi pronikl k srdci, a nadechla se k odpovědi. Zrealizovat se mi ji však nepovedlo, jelikož se zpoza dívčiných zad vynořil s rozzuřeným výrazem ve tváři Louis. Pohled na něj mě připravil o všechna slova, v žaludku vybuchla ve formě nepříjemného tlaku naprostá panika.

„Nemám sice nejmenší ponětí, kdo jsi," prosmýkl se kolem Samanthy a ochranitelky se postavil přede mě, „ale můžu tě ujistit, že se pleteš."

Nespokojeně mlaskla a teatrálně si povzdechla. „Jsem velmi zklamaná. Skutečně mě neznáš? Copak ti o mně Petra nic nepověděla?"

Zbledla jsem. Louis se po mně úkosem podíval, ovšem tehdy na odpověď nečekal. Jen se trochu otřásl a svou pozornost zaměřil opět na Sam.

„Ajé," rty se jí roztáhly do strašidelného úsměvu, „že by problémy v ráji? Hm... Asi vás tu nechám o samotě, určitě si máte nyní hodně co vysvětlovat."

Ani jeden z nás ji nestihl zadržet. Nemohli jsme ani jakkoli zareagovat. Najednou nás obklopovala známá našedlá mlha a po děvčeti jako by se země slehla.

Lou se ke mně s rukama překříženýma na prsou obrátil. Mračil se, žíla na krku mu pulzovala. Jeho jindy půvabné rysy se stáhly v neproniknutelné masce, rozeznala jsem pouze nezřetelné stopy rozladění.

„Co to bylo?" sykl tvrdě. „Nechceš mi náhodou něco vysvětlit?"

Namáhavě jsem polkla. Takhle jsem to rozhodně neplánovala. Takhle jsem mu pravdu vyklopit nechtěla!

„Tak řekneš mi, co se děje?!"

Trhla jsem sebou. Do očí mi vstoupily slzy.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Děkuju vám. Z celého srdce. A pokud jste se náhodou ještě nezapojily do soutěže, nezapomeňte na ni, ceny se vám budou líbit, hádám! =) Všechny informace najdete v knihovně...
A btw... Článek o budoucnosti tohoto účtu je pořád zveřejněný, stále se můžete vyjádřit. Děkuji těm z vás, které věnovaly několik minut svého života a napsaly pár slov, hodně pro mě znamenají... ♥ A díky i za vaše dosavadní sledování! Mám vás moc ráda ♥